Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Budu se zas radovat, že žiji? Budu živ? Karel Valter vzpomíná na koncentrák

Jižní Čechy - Jihočeský malíř vzpomíná v knize Ostnaté vzpomínky na Buchenwald, na sadistické esesáky v lágrech i na návrat ke své lásce Pavle.

4.8.2015
SDÍLEJ:

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter (1909 - 2006) na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu. Na snímku kresba Odhozený kabát heftlinga po osvobození Buchenwaldu.Foto: Repro: Deník

Nechtěl o tom nikdy mluvit. O hromadách mrtvol, surových esesácích, polévce, v níž plavaly zubní protézy. Až v roce 1995, když našel balíček svých kreseb, dopisů a zápisků z Buchenwaldu, převázaný tkalounem, se vězeň číslo 17 201 nechal přesvědčit. A letos vyšla kniha Ostnaté vzpomínky. Jihočeský malíř Karel Valter (1909 – 2006) se v ní vrací do let nacistické okupace. Jako odbojáře ho zatklo gestapo a ve vězeních v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu strávil 2 roky, 2 měsíce a 23 dní. Volně tak pokračuje jeho kniha Z náčrtníku vzpomínek, v níž vypráví o dětství a mládí. Nový záznam paměti, jejž k vydání připravila malířova dcera Máša Valterová, doplňují jeho kresby a deník z Buchenwaldu.

Zpod pole/ vyletěli bílí holubi/ a mezi nimi/ jeden černý/ jak myšlenka na válku. Jeho báseň na straně pět předznamenává, co čtenáře v krátkých kapitolách zasáhne. Začíná v roce 1938 nástupem do školy v Českých Velenicích, kde učila i jeho budoucí žena Pavla (z dopisů v knize je zřejmé, jak moc ji miloval). Když Němci zabrali pohraničí, museli město opustit a v zápisu 
z 19. listopadu 1938 již zmiňuje zákaz her V+W i zatýkání: „Holič Forst už taky sedí.“

V Táboře, kam přesídlili, učil na Maredově vrchu, maloval často venku a vytvořil i scénu pro ochotníky, jenže jim se zdál návrh moc avantgardní. 
S hrůzou zároveň sledoval, jak gestapo zatýká. Díky příteli Josefu Hoffmannovi se stal v září 1941 členem odbojové skupiny Březen. Jenže po čase kamaráda Němci zavřeli, mučili a ten „zlomený, mezi mnoha jinými řekl i moje jméno…“

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter (1909 - 2006) na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu. Na snímku kresba S miskou polévky 'Pravěk'.Pro Karla Valtera si přišli 
12. února 1943. Po školníkovi stihl poslat psaní ženě – jejich Honzíkovi bylo devět měsíců – a do května pak seděl v táborském vězení. „Cela číslo 2, studená, mokrá. (…) Všechno tam vypadalo jako z Dostojevského.“ Začas znal na dvoře všechny skvrny na zdech. Občas hráli chlebové šachy, z okna pozoroval oblíbený lesopark Pintovka i západy slunce, ty maloval ženě Pavluše. „Tvé kytky máme v hrníčku na umyvadle 
a ten výborný perník už se chýlí pomalu ke konci,“ psal jí 
v dopisu, na jehož zadní stranu kytici nakreslil…

Nad ránem 7. května 1943 je odvezli do Terezína. Vzpomíná, jak se museli seřadit čelem ke zdi, kolem bzučelo plno včel; na to, jak vedle sprch byly komory pro mrtvé. Na celu jich dali asi 80, tři palandy nad sebou. „Ten prostor evokoval hrob.“

Z věcí z balíčků od rodin jim vařili esesáci vodnatou polévku, vězni jí podle přezdívky velitele říkali pinďatopf. Plavaly v ní acylpyrin, sirky, zubní protézy, kousky cigaret, nitě. Velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel byl sadista a gauner, rád organizoval hladovky, dokázal jednou ranou zabít. Boží mlýny ho ale dostihly, na trest smrti čekal v cele, kde předtím spali Židé na holém betonu.

Karel Valter zažil i jiné kruté esesáky. Dozorce Burian zabil jednoho Žida tak, že mu strčil hlavu do hromady prachu 
a udusil ho botou. Jako bestie se projevil kočí Soukup z budějovického pivovaru, ještě hůř sadistický esesman Storch.

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu. Na snímku kresba Kytky od Tebe, kterou nakreslil na druhou stranu obálky dopisu z vězení v Táboře.

Tehdy musel Karel Valter pracovat i v kladenské Poldovce. Tahal železo, těžké trámy, balvany, skádal železnou rudu. Do vzpomínek vložil i příběh, kdy za něj Pavluša jela orodovat na gestapo, jenže se dlouho nevracela a babička, která hlídala doma Honzíka, s ním chtěla v panice skočit do řeky…

Nejvíc stránek věnoval Buchenwaldu. Tam dojeli 28. srpna 1943 v dobytčáku, vzpomíná na příšernou žízeň, kdy se pro trochu vody stávala z lidí zvěř. Dozorci po příjezdu stále křičeli Caracho, caracho! (Pohyb). Dostal číslo 17 201 a pět týdnů 
v karanténě. Díky ní ale možná přežil: tam poznal německé politické vězně a jejich podzemní organizaci. Ti třeba zařídili, že horečky ho zbavili čeští doktoři, a to tak, že mj. ležel v potící bedně, v níž do člověka pálí několik žárovek.

Po čase potkal svého zachránce, Žida Reinera z Českých Budějovic. Ten ho dostal na blok č. 50, kde Karel Valter získal lehčí práci, vedl záznamy o zvířatech nakažených tyfem. Neslo to drobné výhody, kromě polévky, jež připomínala vodu po nádobí, měl někdy také vařené maso z infikovaných králíků. Opět pomáhá 
i Pavluša, každý týden posílá čtyři balíky: jemu a dalším třem z rodiny do lágrů.
Pasáž o podmínkách v Buchenwaldu je otřesná. Jak krutě se zacházelo s dětmi, s ruskými zajatci („Kolik jich zastřelili v koňské stáji!“), děsí kapitola o 'sbírce' Ilsy Kochové, ženě esesáka, jež si z kůží tetovaných vězňů nechávala dělat stínidla k lampám… Z lágru si přivezl i těžké omrzliny lýtek, jejichž následků se již nezbavil.

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter (1909 - 2006) na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu. Na snímku koláž Lampa Ilsy Kochové.Některé vzpomínky mají ostnů méně. Občas vídal Emila Fillu 
a další malíře; jednou z rozhlasu zazněl omylem houslový koncert g – moll od Maxe Brucha. „A ten je nádherný,“ píše malíř. Zápisníček je plný básní, úvah a kreseb, skrýš na deník, tužky, tuš, školní vodovky, Rilkeho básně i Holanovu Terezku Planetovou měl ve slamníku.
Zkraje dubna 1945 sice ještě přicházely pochody smrti 
a mrtvé skládali na vozíky ve vrstvách, pak si ale malíř zapsal, se dvěma vykřičníky: 
„11. dubna 1945! Svoboda!“ 
K idyle však daleko, když přijel generál Patton, „s hrůzou se dívali na hromady mrtvol před krematoriem…“

Kniha končí 12 dopisy ženě, které již po osvobození lágru nešlo poslat, protože nefungovala pošta. „Nejvíc mě vždycky potěšilo psaní od Pavluši,“ píše malíř. Jeden její moták, zašitý v lemu u ponožek, začíná „Můj Kádlo, dnes tak krásně svítí dorůstající měsíc a hvězdy se lesknou!“, on ve všech listech končí Líbá K., často myslí i na syna. Třeba takto: „Jak to bude, až se vrátím? Že se vrátím nejen já, ale vrátí se také táta Honzíkovi. Přinese-li mu pomeranč (a také ještě nemohu jej opatřit), nevím.“

Jinde píše o krajině, všímá si Američanek („Tak mnoho namalované a málo je hezkých!“), nebo jak do lágru již chodí ženy a dvě děvčata nechala na stole kytici prvosenek.

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter (1909 - 2006) na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu. Na snímku jako novomanželé s manželkou Pavlou, konec 30. let 20. století.

Poslední 12. dopis začíná větami: „Jedeme domů. Cesta je to klikatá, ale krásná.“ V Táboře je 22. května 1945 vítali, na peroně hrála muzika, ale „Já letěl hned domů s Pavlušou. Ta mi šla naproti s malým Honzíkem, kterému byly tři roky, on se nám na nádraží v tom zmatku ztratil a nemohli jsme ho najít. Všude jsme ho hledali, 
a on zatím šel sám přes celé město rovnou domů! Když jsme ho doma objevili, to nám teprve spadl kámen ze srdce! Tak jsme se nakonec všichni sešli!“

Karel Valter: Ostnaté vzpomínky. 202 stran, vydala rodina Karla Valtera, 2015, cena na portálu Kosmas 332 Kč. Objednat lze na mailu valter.mail@seznam.cz

Mé slunce? Žárovka. Můj potok? Vodovodní odpad„Dbej na své zdraví a mnou se nezarmucuj. Vzpomínám na zahrádku a představuji si ten skvostný ideální stav klidu, kdy jsem se tam vyhříval dýmaje fajfku. Tak rád bych si dal bafa z fajfky! Tak třesně kvetou!“
(vězení Tábor, 1943)

„Poslouchalas každé ráno tu kukačku, z Pintovky?… Já ji slyšel každého dne. Tu slyší i Pavluša, jsem si říkal.“
(6. květen 1943, Tábor)

„Židé ráno přicházeli na nástup v úplně zuboženém stavu – omlácení, otrhaní, utlučení, samá krev, neměli uši… a každou noc tam někteří zemřeli. Před snídaní ty mrtvé vždycky odnášeli do márnice. Židy nasazovali na ty nejhorší práce.“
(Terezín, 1943)

V knize Ostnaté vzpomínky vzpomíná malíř Karel Valter (1909 - 2006) na nejhorší část svého života, nacistickou okupaci a své věznění v Táboře, Terezíně a Buchenwaldu.Mé slunce/ žárovka/ můj potok/ vodovodní odpad/ můj les/ nohy klecí/ a zpěv ptáků/ – pískot morčat/ bolestné bohatství/ 
z chlupaté ruky/ bohatství z ochuzení (zápisník z Buchenwaldu)

Radost je vskutku labilní věc, někdy na takové nicotnosti postavená: obyčejný holub, když pije anebo když blíž přiletí – je divadlo! A u takového jevu vynoří se hned 
u člověka otázka: bude to zas jednou, že bych mohl se radovat jen tak, z ničeho nic a z toho, že žiji? 
A vůbec, budu živ? Tak se ptám!
(zápisník z Buchenwaldu)

Kdybych Tě ztratil, nevím, co bych si počal. Kamarádi se mi smějí, že asi Ty budeš ten, kdo si mě vzal a že Tys ten hybný stroj doma. Že ses obětovala pro mé dobro. Já že asi dovedu jen malovat a kouřit fajfku! (Podle mého soudu nedovedu nic: malovat neumím a do fajfky nemám tabák.)
(30. duben 1945)

Bůh. Tak často na něho myslím. Nejvíce v zoufalství a bolesti. Není však podplatitelný všemožnými sliby. A skutečnost je tak bolestivá. V příjemnosti dovedeme se bez Boha obejít. V bolesti těžko. Zákon kausality snadno přijímáme ve věcech nám vzbuzujících radost, ale v bolesti přejeme si zázraku náhody – něčeho, co není vázáno tou tvrdou vymyšleností lidskou. Není Boha, nemůžeš říct, pokud jej znáš v době, kdy trpíš.
(nedatováno)

Z deníku a dopisů Karla Valtera.

Autor: Václav Koblenc

4.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Děti ze 4. základní školy besedovaly s policejní mluvčí Hanou Millerovou o nebezpečí požívání alkoholu a drog.
4

Děti ze "čtyřky" si zkusily opilecké brýle

Ilustrační foto.

Již nejsou mezi námi

AUTOMIX.CZ

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Doby, kdy čeští řidiči mohli nad postihy za dopravní prohřešky spáchané v zahraničí v podstatě mávnout rukou, jsou dávno pryč. Dnes totiž existuje velká šance, že si vás "najdou" i po navrátu do České republiky. Oznámení o pokutě vám přitom může přijít i po několika měsících. A co je mnohem důležitější, pokutu můžete dostat i za naprostou banalitu.

OBRAZEM: Bystřičtí se utkali v "Člověče"

Nová Bystřice - Odpoledne plné zábavy zažily děti v Nové Bystřici.

Odemčené dveře stály seniorku 40 tisíc korun

Třeboň - V Třeboni se kradlo. Za vše mohou zapomenuté odemčené dveře.

Kdo se v uplynulém týdnu narodil v jindřichohradecké porodnici?

Jindřichohradecko - V jindřichohradecké porodnici se v uplynulém týdnu narodili:

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení