Provincii Yogyakarta (s hlavním městem stejného jména), byl ponechán zvláštní statut - sultanát. Místní sultán je současně guvernérem. Jeho rodina si mohla ponechat tuto výsadu, jako odměnu, za pomoc při získání samostatnosti Indonésie. V letech 1945 - 49 byla Yogyakarta dokonce hlavním městem Indonésie.

Je zde funkční sultánův palác. V jedné z částí, uzavřených pro veřejnost, žije jeho rodina dodnes.

Město má zhruba 640 000 obyvatel. S rozlohou 32,5 kilometru čtverečních to vychází na velmi vysokou hustotu zalidnění. Přes 19 tisíc obyvatel na kilometr. A většina se přepravuje na motorkách a skútrech. Na ulici vám dají, při přecházení, přednost auta. Skútry nikdy. Rychlý start, zvednout ruku a běžet. To je jediná možnost. Začínáme mít, v tomto novém sportovním odvětví, docela dobrou zručnost.

Yogyakarta je, po Bali, druhé nejnavštěvovanější místo v Indonésii. Zásluhu na tom mají hlavně dva “taháky“. PRAMBANAN (hinduistický) a BOROBUDUR (buddhistický). Do obou jdeme.

PRAMBANAN

Jedeme místním autobusem 1A za 7 000 Rp pro oba, což je asi 11 Kč. Vystupujeme na konečné a dále pokračujeme motorikšou. Ne, že bychom nedošli, ale spíše jen tak pro radost naší a hlavně “rikšáka“. Ať něco vydělá.

Prambanan je největším hinduistickým chrámovým komplexem v Indonésii a vlastně i v jihovýchodní Asii. Zapsán do UNESCA.

Byl vybudován asi kolem roku 850 n. l. V 16. století silně poškozen při zemětřesení. Rekonstrukce začala v roce 1918 a dokončena v roce 1953. Ovšem roku 2006 opět silné zemětřesení srovnalo značnou část památky se zemí. Další rozsáhlé restaurování na sebe nedalo dlouho čekat a vlastně trvá dodnes.

Jsou zde tři velké chrámy, zasvěcené hlavním hinduistickým božstvům. Prostřední, nejvyšší, bohu Šivovi - ničiteli, na jižní straně Brahmovi - stvořiteli, na severní Višnuovi - udržovateli. Proti nim stojí menší chrámy, které jsou věnovány jízdním zvířatům bohů. Pro Šivu kráva, pro Brahmu husa a pro Višnua bájný pták Garuda.

Celý chrámový komplex je v podstatě velkou zahradou. Dlážděné cesty lemované lavičkami, restaurace s občerstvením, různé atrakce (střílení z luku, divadlo, jízda na kole po laně). Hezky se na ně dívalo. My využili to občerstvení.

Cestou zpátky na autobus fotíme mešitu. Je to zajímavé, že přímo proti hinduistickému chrámovému komplexu stojí velká mešita. Ale je to dobře, že je zde náboženská tolerance. Ženy si zde mohou svobodně zvolit, zda chtějí nosit šátky, či ne.

Trochu jsem z tohoto “muslimského“ světa měla obavy. Chodit zahalená, v 30 °C vedru, se mi fakt nechtělo. Ale nedošlo k tomu. Chodím v kraťasech a triku bez rukávů a nemám pocit, že bych pohoršovala.

BOROBUDUR

Leží 40 km severně od Yogyakarty. Jedeme autobusem 2 A na nádraží Jombor a tam přestupujeme na autobus do Borobuduru. Tuto trasu lze z Yogyakarty, tam i zpět, absolvovat během jednoho dne. My ale budeme v Borobuduru 2 dny bydlet, takže vezeme i velká zavazadla. Máme času dost. Nemusíme spěchat.

Buddhistické poutní místo, zasvěcené Buddhovi Gautamovi. Pochází asi z 9. st. n. l. Zhruba od 14. století byl opuštěn z důvodu úpadku buddhismu a nástupu islámu na Jávě.
Znovu objeven až roku 1814 tehdejším britským místodržícím na Jávě. Ten byl na chrám upozorněn místními obyvateli.

Borobudur prošel několika rekonstrukcemi. Nejrozsáhlejší, pod záštitou indonéské vlády a UNESCA, proběhla v letech 1975 - 82. V roce 1991 byl zapsán do UNESCA.

Je to nejnavštěvovanější indonéská turistická památka. I my se tam jdeme podívat. Pohled na tuto “atrakci“ je ohromující. Borobudur je vystavěn na přírodním kopci. V nadmořské výšce 265 m. n. m. Základna je čtvercového půdorysu, kde každá ze stran měří 123 metrů. Na reliéfech, kterých je přes 2 700, je vypodobnění života budoucího Buddhy, prince z královského rodu Šákjů, známého pod jménem Siddhártha Gautama.

Kromě výjevů ze vzniku buddhismu se zde nachází spousta soch Buddhy v lotosové pozici. Z původního počtu 504 soch Buddhy jich bylo více než 300 poškozeno a 43 se nedochovalo vůbec. Mnoho ze soch nemá hlavu. Ty byly odcizeny pro muzea, bohužel většinou v Evropě.

V tomto jedinečném objektu můžeme strávit pár hodin, ale i pár dnů. A stejně si neprohlédneme všechno. Tak je to rozlehlé. Devět teras, po kterých chodíme a stoupáme po schodech do vyššího patra. Cestou obdivujeme krásné reliéfy a “čteme“ si v nich. V těch nejvyšších patrech jsou stúpy s průřezy a v každé z nich sedí Buddha. Bohužel, většinou bez hlavy.

Jsme z tohoto místa nadšeni. Sedíme na jedné z teras a pozorujeme okolní kopce. Jsou to, samozřejmě, sopky. Hlavně ať nechtějí “soptit“. Momentálně “soptíme“ pouze my. Nad hlasitým projevem návštěvníků z řad místních obyvatel. Je jich tady dost. Platí, na rozdíl od cizinců, zanedbatelné vstupné.

Z návštěvy Borobuduru a Prambananu si odvážíme krásné zážitky. V muslimském světě jedinečné.

Další den se vracíme do Yogyakarty, odkud pokračujeme vlakem do Bandungu. To je na trati do Jakarty, která bude naší poslední zastávkou v Indonésii.

Milena Andrle