V letech 1569 – 1573 se vydal na cestu po Evropě jako komorník císařových synů Rudolfa a Arnošta.

Byl velmi vzdělaný a také schopný řečník. V osmnácti letech se rozhodl na vlastní náklady vypravit se do války proti Turkům – o jejím průběhu nemáme žádné zprávy. V Uhrách se ale bohužel nakazil tzv. „uherskou nemocí“, nejspíše syfilis. Bylo to pro jeho rod neštěstí, o to větší, že byl jediným mužským dědicem a také, protože měl dobrou povahu.

Adam II. z Hradce patřil mezi nejbohatší šlechtice v Království českém, s majetkem přes 160.000 kop grošů českých mu náleženo třetí místo za Vilémem z Rožmberka a Jaroslavem z Pernštejna. Pan Adam ale vedl nákladný život, který stále více zatěžoval panskou pokladnu investicemi a dluhy. Ty se vyšplhaly od roku 1565 z 60.000 kop grošů českých na 214.310 kop v roce 1597 a dále rostly. Roční výnos jeho panství se v roce 1590 pohyboval „jen“ okolo 17.000 kop grošů českých. Podobně zadluženi byli téměř všichni přední pánové, zejména pokud zastávali zemské a dvorské úřady. Velké sumy stála jeho reprezentace i nádherný dvůr – zaměstnával okolo 130 lidí. Císař namluvil Adamovi II. manželku – vybral mu Kateřinu z Montfortu (*1556 – 31. 3. 1631), dceru chudého dvorního hofmistra. Když v září 1592 zemřel nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, odešel s ním i velmi schopný politik a diplomat evropského formátu. Přes intriky katolické strany u dvora nakonec získal tento úřad Adam II. z Hradce, který pokračoval v umírněné politice svého předchůdce a snažil se zabránit vyostření soupeření mezi katolickou a protestantskou částí šlechty.

Jeho syn Jáchym Oldřich z Hradce (24. 1. 1577 – 23. 1. 1604) měl od narození zkřivenou páteř a trpěl epilepsií, jako důsledek otcovy nemoci. Po smrti jeho otce roku 1596 se jeho poručníkem a rádcem stal Petr Vok z Rožmberka, který zachránil jeho dědictví (společně s dalšími přáteli a hradeckými městy) před bankrotem. Císař Rudolf II. jmenoval tělem i duchem neschopného Jáchyma Oldřicha svým radou a komorníkem, roku 1602 pak dokonce i karlštejnským purkrabím.

Všichni si kladli otázku, zda se „hrbáček“ ožení a bude mít dědice. Nakonec se oženil s patnáctiletou chudou hraběnkou Marií Maxmiliánou z Hohenzollernu – Sigmaringen (31. 10. 1583 – 11. 9. 1649), která se nechala oslnit bohatstvím a postavením pánů z Hradce. Očekávaného dědice ale nezískal, ze dvou předčasných porodů vzešly jen mrtvě narozené děti…

O jeho sestru Lucii Otýlii z Hradce (1. 12. 1582 – 11. 1. 1633) se v očekávání dědictví hradeckého panství ucházelo mnoho nápadníků. Byli mezi nimi Švamberkové, rodina obchodníků Fuggerů a další. Nakonec se v lednu 1602 vdala, na radu své matky i bratra, za nepříliš pohledného a chudého, ale vzdělaného a bystrého Viléma Slavatu, kterého znala od dětství.