Je to trochu paradox, ale do slavné poprockové kapely se dostal kvůli autonehodě. Musel po ní přestat hrát na akustickou kytaru, tak se naučil na dobro, což je kytara rezofonická, a právě její zvuk zaujal skupinu Divokej Bill natolik, že ho přizvali k hostování. Dnes má Václav Matas z Českých Budějovic za sebou řadu koncertů a zážitků, které mu může řada muzikantů závidět.

S partou kolem Václava Bláhy se zná dlouho. „Potkávali jsme se u táboráků, na sešlostech a hraních s kytarami. Tam vznikl nápad, že by se mohlo dobro vyzkoušet u nich v kapele,“ líčí třiatřicetiletý hudebník, jemuž se v Billovi přezdívá Venda dobro.

Dostal za úkol naučit se písničku, která se mu líbí. Premiéru s Billem absolvoval před dvěma lety během vánočního akustického turné v Teplicích. Pocit z tamního rockového klubu si pamatuje dodnes, i díky tomu, že se v severočeském lázeňském městě narodil. „Parádní nádherný zážitek,“ hodnotí. Pak začaly přípravy na šňůru k desce Mlsná. Při nahrávání dalšího alba Best of ozdobil dobrem dvě písně, Unisono a Poslední mohykán.

Na prvních koncertech na něho trochu doléhala tréma, nicméně dost záhy se jí zbavil. „Rychle jsem poznal, že na pódiu je to velká pařba, takže tréma zmizí při první písničce. Je tam osm profíků a kamarádů, užívám si každý koncert. Hrát pro tolik lidí je velký zážitek a pro muzikanta zároveň velikánská motivace: chci publiku přiblížit dobro, lidé ho neznají a jsou dost překvapeni, když ho slyší, protože má specifický zvuk,“ říká Matas.

Nejvíc si zatím vychutnal loni v létě festivaly. Do té doby na ně jezdil jako divák a teď si mohl stoupnout na pódium a hrát. „Hodně na mě působil prostor a různorodost lokalit, vidíte do dáli, západy slunce, obloha plná hvězd, k tomu uvolněná atmosféra a energie, co vyzařuje z publika. Dobrý byl taky 1000. koncert v Úvalech, kam přijeli Kabáti i Aneta Langerová,“ vzpomíná dobrista, jehož na jih Čech před čtyřmi lety přivedla láska.

Soustředění? Mejdan

Do Českých Budějovic za ním jezdí lídr kapely Václav Bláha, který tady má přítelkyni. Díky dobristovi prožili Billové rovněž dvě soustředění v Kubově Huti. „Na Šumavě je krásně, moc se jim tam líbilo. Je to takový třídenní mejdan, hraje se, pije a spí,“ usmívá se Venda dobro.

Matasovi se na hudbě Divokýho Billa líbí, že využívá různé nástroje a nespokojí se s tradičním rockovým složením kytara – basa – bicí. Muziku barví banjo, housle nebo akordeon, čímž se liší od ostatních kolegů v žánru. „Je to něco mezi rockem, folkem a popem, i můj nástroj se tam vejde. Rád si ty písničky i zazpívám a líbí se mi, že jsou to normální kluci,“ vypráví Matas, který letos chystá s Billem nové album.

Hudebně je odkojen bluegrassem, tíhl k němu už jako kytarista. Odmalička koncertoval na country bálech. K muzice ho vedl táta, i v pubertě, kdy se chtěl věnovat jiným zájmům, musel každý den hodinu cvičit na nástroj. A ačkoli dnes působí ve slavné formaci, pořád si rád zajde jen tak zajammovat do hospůdek.

Když zrovna nehraje, věnuje se své kavárně Segafredo na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. Odjakživa si přál vést podobný podnik. „Mám rád kafíčka, dám si pět šest malých piccol denně, jsem milovník kávy. I můj personál k ní má vztah, takže kávu máme luxusní. Beru ji jako jedno ze svých životních poslání, řadím ji do stejné roviny jako hudbu a obojí se snažím dělat na maximum,“ popisuje.

Náročné chvíle prožíval jenom v létě, kdy sjezdil hodně festivalů a do toho musel stíhat i provoz kavárny. Zasahovalo mu to do soukromí. „Přítelkyně mě proklínala, protože když jsem jel na druhou stranu republiky, vracel jsem se druhý den unavený. Ale kavárna mi umožňuje, abych se mohl soustředit na hudbu, a jsem pánem svého času. A to bych přál každému.“