Škole totiž řediteluje osmnáct let, ale pracuje v ní už 35 let. Zatímco škola se časem proměňovala vzhledově i účelově, Jarmila Kulhavá sbírala pedagogické a výtvarnické zkušenosti. Deníku odpovídala na otázky, které se týkaly její práce.

Pracujete s dětmi, co vás vůbec přivedlo k pedagogické profesi?
Po absolvování výtvarné školy jsem pracovala jako propagační výtvarnice v Pragokoncertu a v divadle E. F. Buriana. V Praze jsem pak ztratila zázemí a návrat do Jindřichova Hradce jsem považovala za prohru. V roce 1974 jsem zakládala výtvarný obor v Jindřichově Hradci, Třeboni, Dačicích a Nové Bystřici. Přesto, že jsem vždycky děti měla ráda, nikdy mě nenapadlo, že budu učitelkou a že tomu budu navíc ráda.

Navštěvují základní uměleckou školu vždy jen talentované děti?
Určit míru talentu je těžké. Všechny děti navštěvující výtvarný obor mají chuť zde trávit svůj volný čas. Těch skutečně výjimečných je málo. Naším posláním je vzbudit v dětech vztah k umění, vytvořit v nich schopnost vnímat umění a rozlišit jeho kvalitu. Za 35 let mého působení na škole jsme s kolegy samozřejmě připravovali mnoho dětí pro profesionální dráhu. Je milé sledovat jejich růst.

Myslíte si, že je mezi tehdejšími, když jste začínala, a současnými dětmi nějaký rozdíl?
Děti jsou stejné, mají dnes víc možností poznat různé výtvarné techniky. Když jsem začínala učit, neměli jsme k dispozici keramickou pec a grafický lis, jako je tomu dnes. Jako učitelka jsem profesně zrála. Jako matka tří dětí mám už více zkušeností. Vzpomínám dnes s úsměvem, jaké nároky jsem na děti kladla, než jsem měla své vlastní.

Čím jste chtěla být jako školačka, měla jste tenkrát výtvarné ambice?
Jako dítě jsem chtěla navrhovat hračky, pak jsem snila o tom, že budu textilní výtvarnicí. Tkát gobelíny se mi ale stalo pouze koníčkem. Člověk nemůže mít všechno.

Měla jste někdy chuť vyměnit profesi učitelky za nějakou jinou?
Jsem vděčná osudu, že jsem mohla být učitelkou. Děti mají vekou dávku fantazie. Obohacují mě nejen jako výtvarnici. Ředitelkou ZUŠ jsem osmnáct let. Když se zamyslím, vlastně mě nikdy nenapadlo, že se v takové funkci někdy ocitnu. Je pravda, že jsem vždy ráda organizovala a že jsem se vždy nerada vzdávala realizování svých nápadů.

Když se otočíte zpátky, z čeho máte jako ředitelka největší radost?
Mám radost, že se mi podařilo vybudovat dokonalé zázemí školy, samozřejmě za velké pomoci představitelů města, a zřídit nejen výtvarný obor, ale i taneční a dramatický obor. Za poslední léta se zdvojnásobil počet dětí navštěvujících ZUŠ na 872. V areálu školy sídlí již mnoho let třídy II. ZŠ s rozšířenou estetickou výchovou. Spolupráce obou škol je velkým přínosem pro děti i jejich rodiče. Nejsem proto zklamaná, že jsem se na tuto dráhu vydala. Snad mě jen mrzí, že jsem měla málo času na vlastní tvorbu. Ale doufám, že mi ještě zbyde v životě čas se k některým aktivitám vrátit a věnovat se jim.

Mohla byste uvést příklad, čemu byste se ráda věnovala?
Kdysi jsem pracovala pro akademického malíře Rudolfa Riedlbaucha, který byl mým profesorem. Tkala jsem gobelíny podle svých i jeho návrhů, ale neměla jsem pak čas, dokud děti neodrostly. Po letech jsem se vrátila ke tkaní a doufám, že budu mít příležitost intenzivněji pokračovat.