Malá satisfakce „našemu“ umělci evropského formátu

Piesen patří k absolutní špičce generace malířů 50. až 70. let minulého století. V padesátých letech byl jedním ze spoluzakladatelů výtvarné skupiny Máj 57, prezentující a formující se šesti výstavami (1957, dvě v roce 1958, 1961 a dvě v roce 1964), která se stala spolu s výstavami Konfrontace I. a II. (1960), sdružujícími několik mladších výtvarníků, ke kterým jsem mimochodem patřil i já, fenoménem a symbolem boje za svobodnou a necenzurovanou tvorbu.
Zatímco do konce let 50. Piesen tvořil převážně krajiny, v první polovině 60. let jeho tvorba vyústila v monumentálních cyklech abstraktních pláten, na nichž pracoval především se strukturou plochy a se světlem, které tajemně prozařovalo ze spodu jeho obrazy.
„Na počátku let šedesátých začínají vznikat díla vyznačující se introspekcí, hloubkou, meditativním charakterem,“ vyjádřil Martin Vaněk v katalogu výstavy.
Piesen byl k Jindřichovu Hradci poután mimo jiné i přátelstvím s Vladimírem Holubem, umělcem evropského formátu, působícím skoro celý život v J. Hradci. (pozn.: v Galerii výtvarného umění v Náchodě bude 7. září zahájena jeho retrospektivní výstava).
Jednou jsem měl i já tu čest, že mě Piesen navštívil v Jindřichově Hradci. Znali jsme se již v souvislosti s neveřejnými Konfrontacemi. Z tohoto krátkého pobytu v roce 1961, jak jsem zjistil na výstavě, také zaslal pohled Františku Dvořákovi, kde Jindřichův Hradec označuje za nejkrásnější městečko ve střední Evropě.
Kromě umění mluvil i o svém životě. Je známo, že zrovna dobrý osud neměl. Jako žid byl samozřejmě perzekuovaný, za války se mu podařilo ukrývat pod falešným jménem v Berlíně, kde pracoval jako totálně nasazený. Vyprávěl, co se mu nejednou stalo. Ráno opustil dům, ve kterém bydlel a večer, když se vrátil, už tam žádný nestál. Jindy mu zase jedna bomba spadla do bytu a zůstala ležet pod stolem, tak ji vyhodil z okna.

Existencionalismus a religiozita činila Piesenovo dílo nebezpečným pro totalitní režim

Musel snášet mnohá příkoří také později od komunistů. Navíc trpěl závažným srdečním onemocněním, díky kterému žil v neustálé nejistotě. Ta se promítla do jeho díla. Hlavně otázky po smyslu lidské existence spolu s religiozním akcentem jeho abstrakcí jsou důvodem, proč komunistická totalita považovala Piesenovo dílo za nebezpečné. Důkazem je mimo jiné i fakt, že jeho výstava připravovaná v Nelahozevsi roku 1964 byla těsně před otevřením zakázána. Nemožnost svobodně tvořit a vystavovat jej nakonec z této země vyhnala v roce 1965. Se svou ženou Pavlou Mautnerovou odešel do emigrace v Izraeli. Do Čech už nikdy neměl šanci se vrátit.
Muzeu Jindřichohradecka se podařilo soustředit reprezentativní výběr Piesenových obrazů a kreseb. Jedná se o soubor vrcholných děl z těch nejdůležitějších fází umělcovy tvorby. Na malém prostoru je tak touto kompaktní expozicí možno utvořit si poměrně ucelenou představu o jeho celoživotním díle. Je to vůbec poprvé, co je Robert Piesen představen v Jindřichově Hradci, tato výstava se tak rozhodně stává významnou splátkou dluhu, který toto město vůči němu doposud mělo!
Na závěr je důležité také zmínit jednu z důležitých okolností této výstavy, a to její aktuálnost z hlediska celorepublikového výstavnického dění. Téměř současně byla totiž v Praze otevřena výstava zmíněné výtvarné skupiny Máj 57 (Císařská konírna, Pražský hrad, do 15. 12. 2007). Výstava Roberta Piesena v Muzeu Jindřichohradecka tak významně koresponduje s touto výstavou a pomáhá v ucelení pohledu na výtvarné dění přelomu 50. a 60. let.

Profesor František Dvořák zahajuje výstavu Roberta Piesena.
Foto: Jaroslav Havlík