Hynku, vím, že jsi absolventem ekonomického oboru Střední školy technické a obchodní v Dačicích. Jak ses dostal k profesi učitele na prvním stupni základní školy?
Ano, jsem absolventem ekonomického oboru, tehdy ještě Integrované střední školy technické a obchodní v Dačicích. K profesi učitele jsem se nedostal rozhodně náhodou. Chtěl jsem jím být zřejmě odjakživa. Mým největším vzorem v tom, jaký by učitel měl být, byl můj učitel, který mne učil ve 4. ročníku základní školy. Jmenoval se Filip Mencl. Chtěl jsem taky učit a být jako on. On totiž taky hrál na trubku! Po maturitě na Integrované střední škole jsem podal přihlášku a začal studovat Pedagogickou fakultu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, učitelství pro 1. stupeň. Ještě za studia jsem začal učit na Základní škole v Telči Hradecká, kde jsem doteď.

Jsi dačický rodák, ale pracuješ a bydlíš v Telči. Mohl by ses pokusit ze svého pohledu srovnat tato dvě města?
Srovnávat Dačice a Telč je těžké. Nebude se mi srovnávat lehce. Já toho totiž zatím nemůžu moc porovnat. Budu-li porovnávat obě města ze stránky vzhledu náměstí, vede jasně Telč. Je to jedno z nejkrásnějších měst v České republice. Tím se samozřejmě Dačice chlubit nemohou.
Chtěl bych se ale pokusit porovnat Telč a Dačice ze stránky jiné.

Srovnám-li kulturu a kulturní dění v obou městech, vedou u mne zcela jistě Dačice. Abychom si ale rozuměli. Nechci srovnávat bohatost kulturních akcí (těch je v obou městech dost). Uznávám, že další porovnávání bude spíše jednostranně zaměřené.

Moderní Základní umělecká škola (ZUŠ) v Dačicích s možností či perspektivou zahrát si na nástroj jinde než doma v obýváku nebo na třídním večírku v základní umělecké škole a potom ZUŠ v Telči, kde možnost zahrát si v orchestru zcela chybí. Je ovšem jasné, že vinu na tomto nenesou učitelé ani vedení telčské ZUŠ. Je to dle mého názoru pouze na rodičích. Ti by si měli uvědomit, že pokud budou dávat děti hrát na keyboardy, tyto si nikde nezahrají a zbudou jim tedy potom jen produkce v obývácích.

V jedné z předchozích Štafet uvedl dačický Oldřich Svoboda, ředitel Městského kulturního střediska v Dačicích, že rekonstrukce a modernizace dačického kulturního domu je běh na dlouho trať.

Telči, městu známému po celé republice a možná i Evropě, přeji to, aby měla také starosti o modernizaci a rekonstrukci kulturního domu. Ten zde, nejen k mé velké lítosti, chybí. Kulturnost města je pro mne spjata s kulturním domem.

Kromě učitelské profese je o tobě známo, že jsi i vynikající a žádaný muzikant. Prozraď nám, prosím, něco o tvých muzikantských začátcích, ale i o tvé muzikantské současnosti…
S tou žádaností a vynikajícím muzikantem se budeme držet při zemi. Ale upřímně řečeno, jsem rád, že jsi mi tuto otázku položil. Začal jsem hrát nejdřív na klavír. Ten mě vyučovaly paní učitelky Gráfová a Hana Kubková, pan učitel Ivan Fišer a později učitel a tehdy ředitel slavonické ZUŠ pan Vlastimil Burkart. Na jedněch závěrečných zkouškách na ZUŠ v Dačicích mne oslovil pan učitel Stanislav Kamínek, učitel dechových nástrojů, zda bych ještě nechtěl zkusit jiný nástroj (zřejmě mi to na klavír šlo). Jeho nabídku jsem tehdy přijal. Ani rodiče nebyli proti.

Klavír jsem tedy studoval dál, ale víc a víc se věnoval trubce, kterou jsem si vybral jako druhý nástroj. Do tajů hry na trubku mne postupně zasvěcovali pánové Stanislav Kamínek, Miroslav Reisner a Evžen Mašát.

Pak už vše šlo takzvaně. „ráz na ráz“. Jakmile jsem uměl alespoň trochu hrát, byl jsem už jako 13letý kluk „angažován“ do různých kapel a seskupení. Většinou to byla seskupení při ZUŠ, většinou pak pod vedením pana učitele Stanislava Kamínka. Díky panu řediteli Milanu Kubkovi jsem začal hrát v malé dechovce Dačická devítka, kde hraji doposud. Další, mou srdcovou záležitostí, je účinkování v Městském dechovém orchestru ZUŠ Dačice, ve kterém účinkuji více než 15 let a doufám, že v něm budu moci hrát i nadále.

Jak postupoval čas, setkával jsem se i s jinými muzikanty – mimo dačickými. Dostal jsem se do Telče. Prvně do Telčského BigBandu, později do Telčské dechovky. Telčský BigBand už bohužel nefunguje, v Telčské dechovce hraji pořád.

Z Telče už byl pouze krok do Třeště, kde jsem před 12 lety začal hrát v kapele ZATRESTBAND Petra Píši, o pár let později jsem začal hrát ještě ve velkém orchestru TUTTI, který funguje v současné době pod hlavičkou ZUŠ v Jihlavě.

Od září 2008 navštěvuji Konzervatoř v Českých Budějovicích, obor Hra na trubku.

Velkou výzvou je pro mne v současné době mimo konzervatoře vedení dechovky HUDBA Z MARSU REVAJVL, kterou založil můj bratr se svými kamarády v Dačicích. Jsem zde v současné době kapelníkem. Členy kapely jsou současní i bývalí žáci ZUŠ v Dačicích. Nejmladšímu členovi je 15 let, nejstarším 30.

Co je pro tebe v životě a hudbě nejdůležitější?
Nejdůležitější jsou pro mne moje rodina, mí nejbližší a moji dobří přátelé. V hudbě pak dobří kolegové, na které se můžu spolehnout, dost příležitostí k hraní a samozřejmě i studium na konzervatoři. Zatím zvládám skloubit zaměstnání se studiem. Doufám, že to tak vydrží.

Vraťme se ještě ke tvému učitelskému povolání. Jaká je podle tvých zkušeností dnešní mladá generace? Je jiná než dřív?
Myslím, že na toto téma bylo řečeno dost. Nebudu přispívat ničím úchvatným a ničim novým. Já jsem se za svou krátkou šestiletou učitelskou kariéru ujistil v tom, že děti jsou přesným obrázkem svých rodičů. Jedno přísloví říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Myslím si, že je to pravda.

Co by sis přál do budoucna?
Co bych si přál do budoucna? Blízkou budoucností jsou volby. Tak si asi marně přeji, aby ani jedno křeslo nezískali soudruzi z KSČM.

Přál bych si, abych měl pořád tak výborné kolegy na pracovišti a v kapelách, kde hraji. A nakonec asi přání největší. Přeji si, aby se mnou měli všichni pořád takovou trpělivost jako doposud. Myslím své nejbližší a svou rodinu.

Jaroslav Čajka se ptal Hynka Vohosky.
Učitel Základní školy Hradecká v Telči Hynek Vohoska položí v příštím štafetovém rozhovoru otázky Ivanu Baštářovi, vychovateli Výchovného ústavu v Jindřichově Hradci.