M. Holec: Musel jsem zahrát epileptický záchvat

V kolika letech jsi začal hrát?
Hraji asi od svých pěti let, kdy jsem dostal svou první divadelní roli s Ochotnickým souborem v Deštné, ve hře Naši furianti, celkově mě to bavilo už odmala. Asi v šesti jsem začal navštěvovat jindřichohradeckou základní uměleckou školu, dramatickou výchovu u Zuzany Jirsové.

Jak ses tedy později vůbec dostal k hraní v televizi?
To jsem se asi v 11 letech zaregistroval do dětské castingové agentury A-casting (agentura Aleny Kubálkové), která pořádá každým rokem letní hereckou školu, kde se učí herectví, tanec, zpěv, rétorika, práce s mikrofonem a další užitečné věci co se týkají herectví, divadla, filmu. Jezdím tam už asi pět let, odtud si pak A-casting vlastně vybírá své herce.

Kdy ses poprvé objevil před kamerou?
Poprvé jsem se objevil před kamerou ve francouzském filmu La dame d´ Isieu. Byla to role malého kluka z druhé světové války. Hrál jsem tam spíše kompars. Zanedlouho jsem pak účinkoval v povídkách televize Nova To nevymyslíš. Tam jsem dostal takovou menší roli s Janem Šťastným.

A kdy přišla větší role?
První větší role byla v bakalářských povídkách na ČT1, kde jsem hrál v povídce Znalkyně umění s paní Jiřinou Bohdalovou, kde jsem byl jejím vnukem Lukášem. Mezitím byly i menší role.

Potom přišla role v seriálu Ordinace v růžové zahradě?
Ano, okolo 13 let jsem pak začal točit Ordinaci.

Co všechno jsi musel zvládnout pro to, abys získal roli Marka Barny?
Šel jsem na casting a ten jsem naštěstí vyhrál. Jelikož Marek byl na začátku epileptikem, tak mým úkolem bylo zahrát důvěryhodně epileptický záchvat. Asi po 14 dnech mi pak zavolali, že mě vzali. Měl jsem velkou radost, protože role v seriálu je vždycky na dlouho.

Měl si strach?
Tak to vůbec, šel jsem tam s nadšením a s radostí, že jsem dostal pořádnou roli.

Vybavuješ si první natáčecí den?
Vzpomínám si, že jsem točil s mojí seriálovou babičkou Jitkou Smutnou a ta mi řekla, že než dotočíme Ordinaci, tak ji přerostu a Ordinace rozhodně není u konce a teď když spolu točíme, tak jsem už vyšší než ona.

Existuje něco, v čem jste si s Markem podobní?
Určitě by se něco našlo, ale to hlavní je, že vypadáme stejně (smích).

Jak bys tedy popsal Markovu postavu?
Marek je postava, která se vyvíjí pokaždé jinak. Občas zlobí, ale když něco potřebuje, tak dokáže být moc hodný. A teď, když už je konečně zdravý, tak si pořádně užívá.

Jak si spolu s herci rozumíš?
Výborně, jak s Milanem Bahulem, tak s Bárou Munzarovou. I Dana Morávková je skvělá herečka a hraje se mi s ní dobře.

Setkáváš se při natáčení se všemi herci?
S těmi, co nejsou moje filmová rodina, se zase moc dobře neznám, i když s většinou ano. Čas od času jsou pořádané rauty, takže tam se spolu bavíme.

Co scénáře, texty, dělají ti problémy?
Texty mi jdou do hlavy docela rychle. Scénář dostáváme asi tak měsíc dopředu. Ale občas se samozřejmě najde nějaký ten zádrhel. Ne všechno je jednoduchý, čas od času přijde krkolomná věta, a to se pak točí těžce. Zrovna nedávno se mi stalo, že jsem měl Vladimírovi nabídnout marmeládu, měl jsem se zeptat, dáš si jahodovou nebo meruňkovou? Místo toho jsem ale řekl, dáš si jahodovou nebo marmeládu? (smích)

Jak vypadá natáčení seriálu?
Točí se celý den. Natočení jednoho obrazu trvá až dvě hodiny, a denně se natočí kolem osmi až deseti obrazů. Někdy to bývá vtipné.

Kde hlavně natáčíte?
Interiéry bytů se točí v Praze, v hostivařských ateliérech a exteriéry pak většinou v Poděbradech. Záběr na Růžovku je vlastně záběr na jeden z pražských hotelů.

Vzpomínám si, že když jsme byli na studentském zájezdu v Anglii, poznala tě tam skupinka českých turistů, jaké to je?
Jo, to máš pravdu, to bylo milé překvapení, když na mě v londýnském Toweru začali volat. Jinak někdy to je příjemné, a samozřejmě to může být i nepříjemné, záleží na situaci.

Mimo herectví se věnuješ také zpěvu, je to tak?
Je tomu tak, momentálně jezdím a vystupuji na různých charitativních akcích, dále jezdím s agenturou, která pořádá kulturní programy po celé republice.

Poslední otázka, co plánuješ do budoucna?
Jelikož mi vyšlo přijetí na konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kde budu studovat muzikál, tanec, zpěv a herectví, tak budu muset změnit následující školní rok školu. Bylo to těžké rozhodování, ale bude to něco nového. Chtěl bych ale říct, že na místním gymnáziu mi vycházeli maximálně vstříc a za to jim moc a moc děkuji!

Lucie Schmiedová