Jsi Jindřichohradečák a v dobrém slova smyslu patriot. Vraťme se hodně na začátek: máš nějakou silnou vzpomínku z dětství, která se váže k Hradci?
Chodívali jsme s rodiči na svátky „vinšovat“ babičce, která bydlela v ulici Pod Hradem. Tahle krásná cesta starobylou čtvrtí obvykle zahrnovala návštěvu Krýzových jesliček, kde mám nejzazší vzpomínku na kominíka nořícího se do komína…

Co Tě přivedlo k tak krásnému a současně těžkému oboru, jakým je sochařství? Vzpomínáš rád na svá studijní léta? U koho a čím jsi vlastně absolvoval?
Za mého dětství k nám na léto jezdil a u nás pracoval malíř František Prchlík a grafik Jiří Altmann. U něho jsem poznal, co je dřevořez a dřevořezba. Tehdy asi začal můj vztah ke kreslení a modelování. Dodnes nevím, jak to bylo s mým talentem při přijímacích zkouškách na AVU a VŠUP – opakoval jsem je jako takzvaný skalní uchazeč 8x! Pak přišla ale báječná léta, tedy s studium na VŠUP u profesora Josefa Malejovského, které jsem ukončil v roce 1984 prací na portrétu Jana Wericha.

Myslím, že Tvůj případ může být pro mnohé uchazeče o studium docela povzbuzující. Jako laik si uvědomuji, že tahle umělecká disciplína vyžaduje současně fortelné řemeslo i kumštýřský cit a fantazii. Jak se to vůbec dá sloučit dohromady?
Tyto dvě stránky věci se navzájem krásně doplňují; už ve svých představách se musíš podřizovat danému materiálu a vlastní práce pak vede dál tvůj cit a tvoje představy upřesňuje a probarvuje.

Pokud vím, poměrně dlouhou dobou jsi pracoval na zámku. Co jsi tam měl na starosti?
Pracoval jsem v Kulturním středisku, které na zámku sídlilo; šlo například o „mapování“ amatérských výtvarníků (do této kategorie tehdy patřil například později věhlasný výtvarník Vladimír Holub), organizování jejich soutěží a výstav.

A jak ses při sochařině dostal k restaurátorství? Co pokládáš za svoji nejvýznamnější nebo srdci nejmilejší restaurátorskou a sochařskou práci?
Během studia jsem příležitostně pomáhal restaurátorům a to už mi bylo jasné, že u tohoto oboru zůstanu. Pro intenzivní volnou tvorbu mi chybí dostatek sebevědomí. Ve škole jsem se vázal nejvíc na figurální sochařinu a ta se často uplatňuje i při restaurování. Je pro mne svátkem, když při opravě sochy chybí ruka nebo hlava. Pak se při její rekonstrukci musím přizpůsobit materiálu, době, autorovi a jeho rukopisu a tím je práce zajímavější. V mém oboru je v práci mnoho rozmanitostí - každá má svoje místo, období vzniku, historii, obsah. Už několik let se podílím na obnově chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, což je asi nejstarší a nejvýznamnější objekt, na kterém pracuji. Technicky velmi zajímavou práci jsem měl vloni v Olomouci na chrámu sv. Václava, kde jsme rekonstruovali 9 m vysokou fiálu na věži a precizně vytesané bloky kamene vážící téměř tunu jsme osazovali do výšky šedesáti metrů. V J. Hradci jsem pracoval na různých místech, ať už ve městě, na zámku či v okolí.

Hodně Hradečáků Tě každoročně při adventních dnech vídá na zámku točit na hrnčířském kruhu. Tvoje výrobky jsou na rozdíl od filigránských výtvorů Tvé ženy Stáni přece jen chlapsky robustnější. Jak si ve Tvém žebříčku priorit a tvůrčích lásek stojí keramika?
Keramika je hlavně nádherné, prastaré řemeslo, a já jsem postavil podle tradičních jihočeských pecí asi dvoukubíkovou Kaselskou pec, kde vypalujeme naši rodinnou produkci (v poslední době bohužel slabou). Tahle technologie je fyzicky náročná a zdlouhavá (nakládání pece, příprava dřeva, topení cca 15 hodin). Bývá mnoho pokažených výrobků, ale tyto zápory nahrazuje úžasný pocit při vlastním pálení u svítící pece.

Pro Hradec, ve kterém se pohybuješ s otevřenýma očima profesionálního kumštýře, jsi zrestauroval celou řadu památek a vytvořil i některá vlastní díla. Vím, že dokážeš mít zdravě kritický pohled, právě proto, že hradecké památky intimně znáš a citlivě vnímáš genia loci města. Které stavební zásahy v jeho v historické části provedené v poslední době vnímáš jako přínos a ke kterým se osobně stavíš kriticky?
Nedávno byla vybudována stezka vedoucí od Nežáreckého mostu romantickým prostředím podél klidného toku řeky. Krásný počin! Necitlivé, až surové, mi ale připadá řešení zábradlí, které ji lemuje. Příjemně na mne působí zpestření dolního náměstí večerním osvětlením barokního sousoší. Každý člověk vnímá své okolí jinak, svým citem a přístupem, každý může mít jiný názor na zásahy týkající se starého města. V létě jsem pracoval na Vajgarském mostě, který pokládám za výrazný stavebně-historický prvek. Část veřejnosti, která ví, že jsem na mostě restauroval kamenné prvky, se na mě obrací s údivem a kritikou výsledné barevnosti, která zasahuje i čelní plochy krycích kamenů. Tento výsledek jsem ale jako restaurátor nemohl ovlivnit, právě zde se moje názory a cit rozcházely s city kompetentnějších. Těžko se mi odpovídá, tak jako třeba na otázky, týkající se nového zábradlí na schodech pod kostelem sv. Jana.

Mluvili jsme převážně o Tvé profesi. Vím ale o Tobě, že máš i řadu dalších zájmů. Jsi například členem VK Vajgar, nejstaršího veslařského klubu v Čechách, a navzdory (promiň) přibývajícím létům ještě pořád závodíš. Co Ti veslařina dává?
Nezapomeň, že jsem vyrostl u Vajgaru! Musím se zmínit i o jachtingu, vodním lyžování, divoké vodě. Veslování mi zbylo jako doplněk k mému povolání, kde pohybu moc není – nejvíc se pohybuji autem.

Tvůj zrekonstruovaný mlýn Ti slouží jako ateliér i jako druhý, letní domov pro celou rodinu. Musel ses tam neuvěřitelně nadřít, ale výsledek (jakkoli nikdy ne konečný) je fascinující. Svěříš se mi, čím pro vás mlýn jako „chalupa“ svého druhu je?
Mlýn je mým nejobsáhlejším dílem. Jako sochař bych ho měl nazývat obytnou plastikou, abych měl pocit, že pracuju v oboru. Práce už jsem tam udělal hodně, ale potřeboval bych ještě asi tak 150 let, aby byl tak trochu podle mých představ. Je to hlavně útočiště nejen pro mou profesi, ale také pro nám blízká řemesla jako keramika a kovařina. Toto zázemí využívám i při pozvolné rekonstrukci vlastního mlýna.

Jablko nepadá daleko od stromu, takže není divu, že sochař a keramička mají výtvarně nadané děti. Dvě starší z vašich čtyř dcer se už také pod vaším nenásilným vedením výtvarně projevují. Co konkrétně studují a jaké mají plány?
Obě starší dcery absolvovaly uměleckoprůmyslovou školu v Českém Krumlově. Barbora studuje sochařství na AVU u Jaroslava Róny, Tereza se bude o studium opět ucházet.

Kdyby byla ideální situace: na všechno jsou peníze a sám se můžeš rozhodnout, co a kde chceš vytvořit nebo restaurovat, k čemu by ses odhodlal? Máš nějaký takový sen?
O snech a ideálech se nebudu zmiňovat, aby se nevyplašily.

Příště se bude Vladimír Krninský ptát trenéra a správce Veslařského klubu Vajgar Miloslava Navrátila.
Štafetový kolík minulý týden předal Jiří Langer Vladímíru Krninskému.