Jeden přirovnává svůj vzhled ke zmrzlině, další je namaskovaný jako kamenná socha, ženy mají nápadné šaty se spodničkami. Zvláštní kostýmy oblékali tento týden filmoví herci v Táboře. Pod vedením režiséra Jiřího Menzela tu natáčí nový český snímek Sukničkáři. Ten divákům poodhalí svět opery. Zavede totiž mezi členy souboru, kteří na malém městě připravují Dona Giovanniho. V Táboře se filmuje především v divadle Oskara Nedbala.
Poslední výstupy své postavy tu včera odehrál Martin Huba. Ten ztvárňuje věhlasného operního pěvce Jakuba. „Je to takový typický produkt jeviště. Už je za zenitem fyzických sil, ale v momentě, kdy se ocitne na pódiu, stává se z něj zase kabrňák. Tohle my herci dobře známe. Když nás třeba bolí zuby, na jevišti to najednou přestane," popisuje.
Jeho hrdina má navíc za sebou život don juana a nyní naráží na následky svých hříchů. Scénář pak podle Martina Huby přináší dvě pointy, díky nimž je velice zajímavý. „Proto jsem se rozhodl roli přijmout. Důležitá pro mě ale byla i osobnost pana Menzela. Už jsme spolu pracovali a myslím, že spolu dokážeme dobře komunikovat, umíme se navzájem laskavě dobírat," dodává.
Zároveň má mimořádný srdečný vztah k opeře. Jeho matka byla totiž jednou z nejlepších slovenských sopranistek a Huba tak prožil celé dětství za zvuků árií a v divadelních lóžích. „Podepsalo se to na mém vztahu k umění i životu a jsem dost velký nepřítel současného zesměšňování opery. Zvláště když se jí vysmívá někdo, kdo nezná její zákonitosti," zdůrazňuje.
Součástí jeho role jsou i pěvecké party. Ty sice již dopředu nahrál sólista Slovenského národního divadla Peter Mikuláš, ale Martin Huba jim musí dodat tvář. „Mozart je zlomyslný a pro nás činoherce rytmicky strašně těžký. Věnoval jsem tomu spoustu času a musel skladby dokonale naposlouchat, aby byla pusa synchronní s playbackem," říká.
Báječně se svou postavou ztotožnil herec Václav Kopta. Ten ztvárňuje Otíka, otce devíti dětí, který neustále nestíhá, vláčí do divadla tašky s nákupem a potomci mu narušují zkoušky. „Já mám dvě děti v tomhle věku, a tak vím, jak je někdy náročné zvládat divadlo a normální rodinný provoz," vysvětluje.
Drobné potíže měl ale s kostýmem, který jeho postava nosí při zkouškách Dona Giovanniho. „Říkají mi, že jsem chodící zmrzlina. Vypadáme všichni trochu jako šílenci, ale nedá se nic dělat. Jen mě štvou vlásenky, kterými mi přidělávají paruku ke zbytku vlasů. Strašně to bolí, úplně to nenávidím," popisuje.
První zkušenost s filmem má díky Sukničkářům Lucie Juránková. Dosud působila jako sopranistka na volné noze v divadlech. Jak získala roli u Menzela, vlastně ani neví. „Jednoho dne mi prostě zazvonil telefon a řekli, že jsem byla vybrána. Ze začátku mi to přišlo jako dobrý vtip a přemýšlela jsem, která kamarádka si ze mě dělá legraci, pak jsem ale samozřejmě neváhala," říká.
Samotné natáčení je však podle ní poměrně náročné, filmoví herci totiž stráví spoustu času čekáním na záběr. Navíc jí chybí kontakt s divákem. „Divadlo je živější. To už řekla spousta lidí přede mnou, ale platí to. Na druhou stranu tady člověk vůbec nemá trému, protože se všechno několikrát opakuje a upravuje," dodává.
Menzelův štáb strávil v Táboře zhruba tři týdny. Herci jsou z města nadšení. „Jezdím sem léta se Semaforem, ale až teď jsem poznal, že je tu spousta nádherných zákoutí. Prožíváme tu krásné letní večery, v několika podnicích už nás velmi dobře znají a mají nás rádi," směje se Václav Kopta.
Filmaři budou nyní ještě několik dní natáčet v barokním divadle v Krumlově. Koncem měsíce se na chvíli vrátí do Tábora a poslední záběry dotočí v Praze. Premiéra snímku by se měla uskutečnit v první polovině příštího roku.
„Všichni musí bejt radostný. Dokonce i ty. Umíš to?"
„Připravte se do řady a nenuťte mě, abych na vás musel řvát. Honzu Hartla, prosím." Energický hlas zní malým sálem táborského divadla. Režisér Jiří Menzel tu vede štáb při natáčení filmu Sukničkáři. Právě vzniká scéna, v níž členové operního souboru nacvičují závěrečnou děkovačku představení Don Giovanni.
Na jevišti stojí herci v nápadných kostýmech. Z hlediště odehraje svůj part Jan Hartl, představitel režiséra Vítka. Mezi sedadly pobíhají technici, z lóží svítí velké reflektory, vpředu je kamera. Jiří Menzel sleduje ruch, poté začne myslet na výsledný obraz. „Slávečku, rozsviť to zelený světlo. Není tam úplná tma, že ne? Tak nám to ukaž," udílí pokyny.
Vzápětí přejde k Janu Hartlovi a potichu s ním cosi rozebírá. Potom ukazuje hercům, jak nastoupit na děkovačku. „Honzo, Vašku, tlačte se na ty holky, abyste se tam všichni vešli. A potřebuju, aby to celý trvalo dýl," zdůrazňuje.
Štáb nejdřív scénu vyzkouší nanečisto bez kamery. Jiří Menzel se ještě narychlo rozhodne změnit závěr. „Martínku, ty pak nikam neodcházej. Uděláme to tak, že se si sedneš na ten schod," říká představiteli Jakub,a Martinu Hubovi. „A nemám sebou fláknout?" reaguje s úsměvem herec.
Následuje ještě jedna zkouška. Tentokrát se Menzelovi nelíbí výrazy ve tvářích herců. „Usmívejte se!" zařve. Jeho pokyn ale trochu zmate Václava Koptu. „Jirko, jak to teda je? Jsou radostný a veselý nebo otrávený?" ptá se. „Jsou radostný, dokonce i ty musíš být. Umíš to?" odpovídá režisér.
Konečně se jede na ostro. Slečna s klapkou zahlásí číslo 1624, herci nastoupí, Hartl na ně reaguje z hlediště, ale Menzel není spokojen a nenechá scénu ani dohrát. V druhém opakování zase filmový režisér Vítek splete slovo v replice. „Stop. To stejně nepoužiju," volá skutečný režisér.
Technici navíc hlásí problém. Kamera nefunguje, předchozí dva pokusy vůbec nezaznamenala. Několik minut se čeká na nový stroj a práce začnou nanovo. „Takže ty dvě, co jsme jeli, neexistujou. Tohle bude první ostrá," hlásí pomocný režisér Jan Menšík. To jakoby herce nabudilo. Záběr zvládnou bez chybičky, Jiří Menzel je spokojen. „To mi stačí, scéna hotová. Pauza na jídlo," uzavírá.