Kliknutím zvětšíteHrát takové písničky, aby si je publikum mohlo s nimi zpívat. To je jedna z cest, jak nezmařit šanci zůstat věčným Nezmarem… Před pětatřiceti lety patřil Pavel Zajíc k zakládajícím členům českobudějovické folkové kapely Nezmaři a z původní sestavy v ní zůstal jediný až dosud. Od roku 1980 stává na pódiu s Pavlem Jimem Drengubákem a Tondou Hlaváčem. Postupně kapelou prošli další: Jarda Matějů a několik zpěvaček. Nejdéle – až dosud – zůstala Šárka Benetková. „Máme nažito na několik životů," ohlíží se v jubilejním roce kapelník.
Po 35 letech koncertování, kdy si bez výkyvů naplno vychutnáváte nejen hraní, ale i jeho dozvuky, se hodí osvěžit původ jména Nezmaři. Jak jste na toto slovo, které se ukázalo tak trefným, přišli?
Sice bych mohl pro zasvěcené říci, že „modří už vědí", protože jsme to vysvětlovali mockrát, ale s věkem přicházejí výpadky paměti, a tak si to rád připomenu. Původně jsme se chtěli jmenovat VBUCH, což je český překlad astronomického termínu imploze, opak exploze čili výbuchu. Jenomže se to nelíbilo soudružkám z Okresního kulturního střediska. A tak jsme na kus papíru napsali asi padesát různých slov a od toho nejblbějšího je začali vyškrtávat. Do finále se dostaly dva názvy: Nezmaři a Klívie. Řeknu ti, že ani nevím, kdo tam ty Nezmary napsal. Kdybych to byl já, byl bych teď fakt pyšnej.
Je na co, protože 35 let je pro stabilitu kapely dlouhá doba. Jaký je „recept na dlouhověkost"?
Každý z nás už za ta léta bezpečně ví, jak toho druhého naštvat – ale je důležité to neudělat. Naučili jsme se zacházet se sebou navzájem, víme, kam až můžeme zajít. Když vidíme, že ten druhý nemá den, necháme ho být. Nejdůležitější je, že nás pořád hraní baví. Kdo totiž hraje jenom z musu, je to slyšet. A když lidi vidí, že nás to baví, baví je to taky. Tím se nám ta radost vrací a je zdrojem naší další energie.
Mezi písničkami občas něco glosujete, napsal jsi také několik přednášek vědátorského rázu, které pak vyšly ve sbírce Tmavidlo s podtitulem Spisy, které mi nikdo nesebral. Máš potřebu mluvit i teď o aktuálních tématech?
Mám a aspoň trochu to občas dělám i ve svém rozhlasovém pořadu Folkový antikvariát, který vysílá českobudějovická stanice Českého rozhlasu. Je to pořad písničkový, nedávno jsme měli tisící díl. Předtáčím ho však týden předem, proto nemá moc cenu vyjadřovat se k něčemu úplně aktuálnímu. V současném běhu událostí si bohužel můžeme být jistí, že během týdne se na naší politické scéně přihodí ještě větší zhovadilost než ta, která se před pár dny zdála jako nepřekonatelný vrchol.
Vnímáte tuto náladu z publika?
Cítíme to hodně. Lidé se na naše koncerty chodí odreagovat, ale poslední dobou zase velmi intenzivně cítíme, že začínají poslouchat mezi řádky. Slyšíme to z reakcí během koncertu i z ohlasů po něm, jaká témata lidé otvírají a o jaké pocity se s námi potřebují podělit. Třeba když jsme reagovali na kanadský zákaz pití alkoholu na veřejnosti: Zatímco tam si dají lahev do pytlíku, aby nebylo nic vidět, my si v Kanadě nasadili při pití na hlavu celou papírovou tašku. Ukázali jsme letos tuto metodu na starém videu z naší kanadské cesty, které je součástí našeho výročního koncertu. Poté Jim předestřel, jak se tento náš vynález bude hodit, až i nám poslanci něco takového vymyslí. A já k tomu podotknul, že bych chtěl vidět našeho nového prezidenta, jak jim takový zákon podepíše. Ozval se tak spontánní potlesk, až mě to překvapilo.
Líbí se mi, jak si písně žijí vlastním životem – odlétnou od autorů a občas se k nim vrátí v nečekaných situacích. Máš takové zážitky?
Je příjemný pocit vědět, že dvě naše písničky se hrávají při svatebním obřadu: Bodláky ve vlasech a Co je dobré. Stávají se tím součástí vzpomínek na důležitou událost. I to je na písničkách krásné, že když je lidé slyší s časovým odstupem, vybaví si nějakou konkrétní situaci, kterou sami prožili.
ALENA BINTEROVÁ
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
