Samsonidse (nar. 1965) vystudoval Státní akademii umění v Tbilisi, od roku 1994 žije a tvoří v Německu. Coby stipendista evropských výtvarných akademií byl konfrontován se současnými malířskými školami, styly a trendy, a z těchto poučení vyplynul autorův výtvarný názor, rozvíjený jak v duchu vlastního konceptu, tak v duchu současného výtvarného synkretismu, v němž se postmoderní lekce projevuje v zároveň hravé i soustředěné práci s konkrétními ohlasy a odkazy světového malířství, jakož i vizuální kultury v obecném smyslu.

Primární a jednotící složkou vystaveného souboru Face to face je záměr, výtvarný koncept, spočívající v návratu k malíři nepříliš často užívané, náročné figurální formě dvojportrétu. Jde o narativní téma par exellence; jakkoli podoby zobrazených modelů musí prozrazovat jejich vnější i vnitřní tvářnost, vzájemný vztah „tváří v tvář“ skýtá zároveň  možnost rozvíjení psychologického rozměru situace, interpretačních posunů a proměn, jež vyvstávají skrze vizuální kontakt a dialog jednajících postav. Zpodobení z bočního pohledu zachycené tváře je nutně založeno na obrysu, který sice přesně zachycuje její profil, významově však nenavazuje bezprostřední kontakt s divákem-vnímatelem, nevtahuje jej do děje. V kompozičním protipohledu s druhým portrétem se takto rozvíjejí mnohanásobné „možnosti dialogu“ (nelze si zde nevzpomenout na stejnojmenné animované variace Jana Švankmajera), které Samsonidse vizualizuje rafinovanou hrou obrazových plánů, ať už v abstraktně geometrickém pojetí stěn či podlahy, či v postmoderním užití „citací“ malířských děl na stěnách místností, tvořících oněm narativním obrazovým výjevům obrazový rámec.

Zdá se, že prostor Samsonidseho obrazů není vůči portrétovaným postavám prostorem významově determinujícím, spíše naopak. Jejich dialog je právě tímto geometrickým pozadím výtvarně vyjádřen (tedy nikoli ilustrován). Takovéto pojetí ovšemže klade výjimečné nároky na výrazově kompoziční zvládnutí jak oné konfigurace, tak i celkové syntézy figurálního a abstraktního principu.

Výraz každého obrazu je dán i Samsonidseho prací s malířskými ohlasy a odkazy, citacemi a sebe-citacemi. Takovéto pojetí jistěže vytváří narativně sémantický prostor se symbolickou hodnotou, ať už jednotlivé plány významově korelují, či – a to je zřejmě zajímavější případ – se dostávají do kontradikce. Ano, Samsonidseho obrazy lze „číst“, a to jak po způsobu jejich psychologické interpretace, tak skrze jejich malířské členění, včetně přítomných aluzí na cizí i vlastní, dřívější malířovu  tvorbu.

Ovšem ne v každém případě. Někdy ornamentika ve výsledném pojetí převáží, ať už v případě krojových prvků či tetáže na pokožce modelů. Vazby ornamentálně abstraktních prvků na tělech postav s abstrahujícím pojetím pozadí se pak stávají pouhou hrou obrazových akcentů, malířsky povýtce samoúčelnou, jakkoli se odehrávající v přiznaně hravé poloze postmoderní artikulace. Z jisté „narativní návodnosti“ (projevující se v obraze Tolerance rezignací na portrétní uchopení figurálního výjevu, tedy jeho výtvarným zobecněním) však autora nepodezírám. Na to jsou všechny ostatní vystavené  práce příliš dobře komponované, výrazově až uhrančivé, a technicky „promalované“…

Jaroslav Vanča