Ačkoli pochází z Hrabalovy Libně, její srdce patří už dávno jinému místu: dačickému zámku. Za 11 dní ho ale opustí – jako kastelánka Jana Bisová 30. června končí, jde do penze. Když se na úvod ptáme, kde má reprezentativní stůl, odpovídá sympaticky skromně. „Byl tu, ale už je někde na trase. Kancelář je zanedbaná, já jsem radši v holínkách v parku,“ říká osmapadesátiletá žena, jejíž vášní se stali bývalí majitelé zámku Dalbergové.

Co máte v diáři na 1. červenec?
Asi nic. Ale následující dny mám napsáno vždy v sobotu svatba, takže mě se zámek hned tak nezbaví. Z titulu radního jsem oprávněná oddávat a svatby v zámku mám na starosti já. Budu sem tedy až do října nadále docházet v roli oddávajícího. To mám v diáři červeně, abych si toho mezi těmi ostatními volnými dny všimla a nezanedbala to.

Jak kastelánka prožívá poslední dny na památce, které dala kus sebe?
Ještě si pořád užívám. Ráno, když přijdu do práce, a to jsem dělala vždy moc ráda, jdu otevřít prohlídkovou trasu a natáhnout hodiny. Pozdravím svoje Dalbergy na obrazech a podívám se, jestli je všechno v pořádku. Je to taková kontrola, během dne už bych se třeba na trasu ani nedostala. Jinak mám pořád spoustu poznámek, co je potřeba zařídit, i když už se snažím svému nástupci vysvětlit, jak si má počínat.

Tedy žádný relax a odpočinek.
Částečný odpočinek mám v tom, že mi zbývalo ještě 37,5 dní dovolené. Většinou jsem ji měla jen ve výkazech, ale ve skutečnosti jsem žádnou neměla. Tak chodím do práce jen dopoledne, pomalu vyprchávám. Ale mám trošku výhodu, že si částečně zámek odnáším s sebou: v hlavě, v srdci a v poznámkách a kopiích, kde mám rozpracovaná různá odborná témata, kterým jsem se jako kastelán věnovat nemohla.

Projděme se nyní vaším životem a tím, jak se vyvíjel váš vztah k památkám. Měla jste je jako malá ráda?
S rodiči jsme na památky nejezdili, protože jsme dlouho neměli auto. Dějepis jsem měla ráda, maturovala jsem z něj a sklony k historii jsem určitě měla. Ale o památkové péči jsem neuvažovala – studovala jsem knihovnictví a chtěla jsem být hudebním knihovníkem. To se mi nepodařilo, protože jsme odešli z Prahy, a svůj úkol jsem se snažila najít tam, kam nás život zavál.

Hudebním knihovníkem, proč?
Dlouho jsem chodila na klavír, hudbu jsem měla ráda vždy. Nakonec jsem od bigbítu skončila u klasiky – v 70. letech byla těm skupinám dost znemožněna činnost, takže jsem se obrátila k Beethovenovi, který naštěstí zakázaný nebyl. Ta škola za normalizace neměla dobrou úroveň, byla jsem z ní velice zklamaná, hledala jsem východisko a to jsem viděla ve specializaci na hudbu. Ale tím, že jsme opustili Prahu s mužem, který našel uplatnění na Červené Lhotě, už jsem se k tomu nedostala.

Jak se mladé dívce opouštěla Praha?
Nikdy jsem toho nelitovala, i když Praha v těch 70. letech byla něco jiného, než je dnes. Ale vždy tam bylo rušno, tehdy byla špinavá, šedivá, nic moc. Ona je pěkná z Hradu, ale když v ní máte žít… Mě tehdy srdce vůbec nebolelo – Červená Lhota byla krásná už tehdy, opravená a komunisti byli za kopečkem, tam se mi moc líbilo. Co mně chybělo, byl přístup ke knihovnám a ke kultuře, byli jsme bez auta a život tam byl tvrdý, musela jsem jezdit nakupovat dva kilometry s kočárkem pěšky, ale dalo se.

Necítila jste trochu osamění? Váš manžel vyprávěl, že jste se ho ptávala, co je nového, a on odvětil: listonoška mi nic nového neřekla…
Když jsme tam přišli, pan Paulík řekl mužovi: ty máš holku z Prahy, ta ti tady nevydrží. Ale mýlil se, protože mě Praha s tím svým ruchem vůbec nechyběla. A krátce potom jsem zůstala s dětmi doma, prostředí pro rodinu je tam daleko lepší, ticho a čisto, to jsem z Prahy neznala. Snad jedině, že bylo všude daleko, ale jinak byly ty životní podmínky mnohem lepší. Měli jsme taky strašně málo peněz a tam nebylo co koupit, takže se to dalo vydržet lépe než v Praze, kde za tou výlohou nějaký ten svetřík visel. Navíc jsme se tam brzy seznámili s rodinou Martinců, oba jsou keramici a k nim jezdila spousta návštěv, takže jsem se vůbec osamělá necítila. Stejně, matka s dětmi je tak zaměstnaná, že večer padne a žádná kultura jí nechybí.

Na Červené Lhotě ještě zůstaňme: na zámeckém gauči se vám tam narodila dcera. Jaké to bylo?
Měla jsem čtyři dny do porodu a říkala jsem si: to už nějak vydržím. Ale pak jsem získala podezření, že by to lékaře možná chtělo, tak jsem zavolala sanitku. Ta přijela z Hradce i s tou porodní bábou a ta, když mě prohlédla, řekla: to už radši nepojedeme, venku je zima, 16 kilometrů do Hradce, nebudeme riskovat. Dcera se asi za čtvrt hodiny narodila skutečně doma na tom gauči, muž akorát šel kouřit, tak to prošvihl. A já jsem potom normálně vstala, oblékla jsem si kabát, odešla do sanitky a cestou jsme si povídali třeba o tom, že není kakao, to bylo před Vánoci…

Přelomový byl rok 1983, kdy jste odešli do Dačic, dodnes takové jihočeské výspy. Chtělo se vám tenkrát a jak to tady vypadalo?
Muž byl na Červené Lhotě zaměstnán jako průvodce, a když se tady uvolnilo místo, nabídli mu ho, aby dostal adekvátní práci. Ale viděli jsme, že odevšad je to daleko, všichni nás zrazovali. Navíc mně se ze Lhoty nechtělo, byla krásná a tady to vypadalo strašně, městečko i zámek: šedivé, špinavé, opadané, zámek téměř neměl fasádu, netekla tady voda, měla jsem z toho málem smrt. Zoufale jsem nechtěla, ale musela jsem uznat, že pro rodinu s dětmi tady bude lepší život. Ale trvalo mi asi sedm let, než jsem se z toho vzpamatovala. Taky proto, že v knihovně mě nechtěli, bylo mi 36 a já jsem neměla práci, to bylo strašný. Jsem vděčná bývalému řediteli Krejčů, který mi vytvořil místo na zpracování sbírek.

Začala jste tím, že jste zpracovala mobiliář . Ten čítá 15 000 předmětů. Jak vám to šlo?
Tehdy v 80. letech ještě nebyly počítače, takže každý předmět měl kartu, kde je popis na psacím stroji a z druhé strany fotografie. Tím jsem začínala, nalepila jsem jich asi 105 tisíc. Všechny ty věci mi prošly rukama, museli jsme na všechny napsat nové číslo, čili 15 000 čísel na všechny ty talíře, stoly, obrázky. A mě začalo zajímat, kdo je na těch obrazech, fotografiích, a tím vznikl můj zájem o bývalé majitele. O Dačicích bylo velmi málo literatury a až do roku 1990 nebyla šlechta zrovna žádoucím tématem. Našla jsem úkol se tím zabývat, abychom se něco o majitelích a hodnotách, které zde zanechali, dozvěděli.

Na majitele zámku Dalbergy jsem se chtěl zeptat. Podle vašeho muže jste největší světový dalbergolog, naučila jste se kvůli nim německy, přepsala asi 400 dopisů kurentem. Čím vás ten rod tak zaujal?
Tím, že 150 let vlastnil Dačice. A když jsem se o něm chtěla něco dozvědět, zjistila jsem, že to nepůjde bez znalosti němčiny. S tím kurentem: každý píše jinak, takže je potřeba se včíst do konkrétního rukopisu. Dochoval se hezký soubor dopisů dvou bratrů Dalbergů s matkou. V Moravském zemském archivu jich je 477 a já jsem to začala číst nejdříve proto, že jsem se chtěla dozvědět něco o zámku. Dopadlo to tak, že jsem všech těch 477 dopisů přepsala, seděla jsem tady po večerech a na silvestra, protože mě to bavilo. Nakonec jsem se dozvěděla úplně jiné věci. O těch lidech: jak žili, co je trápilo.

Dalbergům věnujete i dovolenou, prý jste byla na cestě po jejich hrobech…
Mám velkou sbírku náhrobků, pravda, jenom na obrázcích. Beru to jako hmotnou památku na dávné generace. Podařilo se mi v roce 2001 jet poprvé do Německa, tak jsem si našla trasu, můj muž tomu říkal Po hrobech Dalbergů. Nejsou to ale jenom hroby, ale i hrady a paláce. Ale ty náhrobky jsou skutečně velice pěkné, nejstarší ze 13. století, krásné jsou z počátku 15. století a jsou většinou rozptýlené v Porýní. Zatímco jiní jedou na dovolenou, já jedu na ty hroby, fotografuji si náhrobky, sedím v německých knihovnách a archivech, to je veliký zážitek.

Předpokládám, že máte Dalbergy i na ploše počítače.
Nemám. Já jsem konzervativní osoba, mám obyčejnou nudnou modrou plochu.

Jejich příběh vás asi bude provázet navždy. Co je naopak uzavřené, je 25 000 svazků zdejší knihovny, které jste katalogizovala. Kolik z nich jste přečetla?
Jen několik, protože mě tematicky zaujaly. Třeba deník protestantského faráře, který za třicetileté války přišel o celou rodinu. Bylo to smutné čtení a je to titul, který by si možná zasloužil přeložit. Nebo paměti šlechtičny, která se provdala za nějakého nešlechtice, z konce 19. století, tehdy takový společenský skandál. Jinak já jsem ty knížky při práci nečetla, jenom jsem jimi podrobně listovala, abych se o nich dozvěděla maximum, které jsem potom vložila do počítače. Práce to byla velice pěkná, protože knihovna vypovídá o svých majitelích.

Další vaše stopa je zámecký park. Často jste vzala holínky, kolečko a šla pracovat do parku, čímž mi trochu připomínáte Jiřinu Mládkovou z Landštejna. Kde máte na těch deseti hektarech své oblíbené místo?
Určitě v nejzazším bodě za rybníkem. Tam je totiž bod, odkud je nejhezčí průhled celým parkem, přes rybník, přes ten svah, vidíte kapličku a v pozadí zámek. Za Dalbergů byl kdysi v tom místě altán. Určitě tam rádi pobývali, nechali si přinést svačinu a kochali se.

Chci se zeptat ještě na pár věcí k životu na zámku. Bývalo běžné, že každý kastelán musel spát se sirénou u postele. Vzbudila vás někdy?
Například v roce 2005 mě vzbudila šestačtyřicetkrát, to bylo strašné. Tehdy se měnil systém, a než se podařilo ho vyladit, bylo těch poplachů tolik. Člověk jde pokaždé zkoumat, co je příčinou, a řeší to s policií. Když si představíte, že vás to v jednu vzbudí, tak potom nemůžete usnout, protože běžíte, buší vám srdce, leknete se. Doufám, že památkové péči se to podaří vyřešit vhodnějším způsobem. Když je zodpovědnost jenom na dvou lidech, je to velká psychická zátěž.

Co vaše děti? Záviděly prý ostatním balkony a výtahy v paneláku. Mě zajímá, co se jim na zámku líbilo?
To byste se musel zeptat jich. Z nich teď spíš leze, čeho se bály, a já jsem si to vůbec neuvědomovala, já se tady nikdy nebála. Ale děti se bály sochy krále na chodbě, v té temnotě jim připadala strašidelná. Nebo se bály jít do sklepa.

Nejblíž památkám má váš syn, průvodce. Když zavede turisty sem a pak do Jindřichova Hradce, kde kastelánuje váš manžel, musí mít všichni pocit, že má rodiče šlechtice, ne?
Zvlášť, když jsou to cizinci a nemají úplně jasno v majetkových poměrech. Filip sem vozí třeba turisty z Norska a tam mají krále, takže pro ně je šlechta ještě poměrně běžná. Ale snad jim to patřičně vysvětlí, že to nejsou naše zámky.

Neoslovují vás paní Dalbergová?
To snad přímo ne.

Když jsem se snažil zjistit nějaké vaše záliby, zaujalo mě, že váš muž šije: ušil vám šaty na promoci a i závěsy na zdejší zámek. Vy nešijete?
Nenene, když potřebuji přišít knoflík, jdu za mužem. Já a jehla do ruky, to vůbec nejde dohromady (smích). Máme takovou letitou dělbu, už v roce 1972 se projevilo, že by byl schopen šít, od té doby šil mně, sobě i dětem.

Řekněte mi jako knihovnice, co jste četla naposledy?
Korespondenci Kateřiny Zaháňské, dopisy, které psala svému příteli, anglickému šlechtici. A teď čtu paměti německého filozofa Ralpha Dahrendorfa. Prostě to vždy souvisí s historií.

Až budete 30. června končit, bude oslava, nebo jen zavřete dveře?
Určitě uspořádám nějaké menší sezení se svými lidmi. Bez nich by se tu nic dělat nedalo. Určitě se s nimi budu chtít rozloučit a poděkovat jim. Vždy jsem si vážila každé práce, i když je třeba nekvalifikovaná – když vidím, že člověk chodí do práce spolehlivě, toho je třeba si vážit, a to nemyslím jako frázi. Sama bych deset hektarů neudržela.

Působíte jako velmi racionální žena, ale přesto: budete dojatá?
Asi nakonec jo. Víte, když budu muset vrátit ty klíče, to bude zvláštní pocit, protože je to přece jenom dlouhá doba, kdy sem člověka život zavál.