Maso! Slovo mnohoznačné, ale přitom jaksi hrubé, neotesané, agresivní; slibuje pěkný nářez. Budějovická skupina Epy de Mye jej v názvu svého nového alba chápe především jako oslovení masy, což je pro původně folkovou partičku dost neobvyklý program. Jak si tedy Jan Přeslička a jeho spoluhráči přejí masu oslovit?

Začínají zhurta – pop-rocková Nikdy neříkej nikdy zřejmě aspiruje na klíčový hit nové Epy de Mye. Pro úspěch hovoří tolik faktorů, až je to okaté – přehledná stavba, výrazný kytarový riff, chlapácky drsný slovník, zapamatovatelný refrén s celkem bezduchým sloganem: „Nikdy neříkej nikdy / může se to stát / za rohem tě čeká další pád“. Tato píseň je jasnou výzvou hudebním dramaturgům radiostanic.

Pozvolným přechodem písně Na drátech se dostáváme k Epy de Myi folkové, v duchu první desky Stopy nezmizí. Zde zaswingujeme s kostlivcem, zafilozofujeme s jedním chlápkem nad podstatou blues, propadneme se do prázdnoty, která zbývá už třetí den po našich mrtvých, zavadíme o další hitovku Kdo by zůstal a zapíchneme to vypalovačkou Killing love, která zvukem připomíná Beatles v hamburském období a textem bohapustou punkovou ptákovinu.

Duší Epy de Mye zůstává Jan Přeslička. Jako autor se sice neubrání slabším momentům či jisté tezovitosti, ale standard mnohokrát překračuje citovostí (Třetí den), bravurní souhrou hudby, textu a aranže (Řekl mi chlápek), jemnou úvahou nad válečnými fotografiemi (Obyčejné fotky), nebo dokonce meditativní mikroplochou (Melodie). Písničkář přesvědčuje o svém talentu v různých polohách, jakkoli mu zřejmě nejsou všechny úplně vlastní. Na této desce rozšiřuje svůj rejstřík od poloh křehkých až po dravý sound drsňáka ve středních letech. Jinak řečeno, stojíme tváří v tvář kumštýři, který snese hodně přísná měřítka.

Populární hudba, nebo pravověrný folk?

Příchodem Dušana Vainera – duše pražského folkového tria Šantré – získala Epy de Mye zajímavě barevný tenor, který však nedostal mnoho prostoru, a vlastně i autora, který, trochu překvapivě, nedostal prostor vůbec. Zvuk skupiny obohatil zejména melodickou sólovkou, která nezapře okouzlení britským kytarovým rockem. Mirek Vlasák nenápadně posílil rytmiku (hraje na cajon) a sbory. Do zvláštní pozice se dostala Lucie Cíchová – její hlas se uplatňuje v písních jemných, řekněme folkových, ale pro polohu bigbítovou nemá dost drajvu ani ona a přirozeně ani její kontrabas.

Posluchač se neubrání rozpakům, co to vlastně poslouchá? Stopy nezmizí (2008) byla deska zajímavá, přehledná i kompaktní. Maso! rozvíjí dva směry, které nelze jednoduše sladit. Co bude dál? Populární hudba, nebo pravověrný folk? Je zřejmé, že se skupina ocitla na rozcestí, a zatím není jasné, co vlastně chce. Přerod skupiny z folku, v jehož rámci dosáhla prozatím maxima, do pop-bigbítu působí zatím značně neorganicky. Snad je v tom záměr, ale rozhodně ne hudební, myšleno umělecká a vnitřní, touha přesvědčivěji vyslovit sebe sama. Podobným směrem se vydal například liberecký Jarret (jejich bubeník, Tomáš Piala, hostuje na Mase v pop-rockových skladbách), ale proměna byla postupná, přesvědčená a ve výsledku přesvědčivá. U Epy de Mye se jedná především o pokus získat širší publikum. Smysl této desky je těsně spjatý s jejím komerčním úspěchem, což může uškodit zejména písním křehkým a hlubokým.

Jan Přeslička má smůlu, že první deska nasadila laťku tak vysoko. Folkaři si Epy de Myi zamilovali, ale rockeři se nad ní nejspíš jen ušklíbnou. Takže cíl je jasný – pohrdlivě se tomu říká střední proud. Pokud by si celoplošná média dohlédla na špičku nosu a přestala by ignorovat práci mladých, poctivých hudebníků, pak by mainstream přestal být nadávkou a Epy de Mye by se měla prosadit. Ovšem dostat se za současných okolností mezi Kryštofa, Divokýho Billa, Michala Hrůzu apod.? To by chtělo nějakou menší mediální revoluci…

Hodnocení Deníku: 70%

MIROSLAV CRHA
Autor je publicista