Hodnocení hudby a vůbec umění je složité už proto, že různá díla, případně události mají ve vztahu k člověku různé významy a funkce. Jedna hudba může úspěšně bavit, léčit nebo vyvolávat nostalgii po časech dávno minulých, jiná esteticky povznáší. Pondělní koncert Václava Neckáře ve vyprodaném strakonickém kulturním domě, kde sedělo a stálo 420 lidí, naplnil očekávání v mnoha směrech s výjimkou toho uměleckého.

Publikum všech generací přivítalo legendárního zpěváka a jeho doprovodnou skupinu Bacily přesně na čas v půl osmé večer, aby se v následujících dvou hodinách oddalo písním odrážejícím celou jeho hudební kariéru. První část koncertu rozděleného přestávkou byla převážně ve znamení 'zlatých' šedesátých let. Posluchači mohli vyslechnout a také si s nadšením zatleskat do vypalovaček Ša-la-la-la-li nebo Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Vzpomínalo se také u Stínu katedrál a Massachusetts.

Navzdory nepřízni osudu a zdravotní indispozici si Neckář uchoval smysl pro scénický pohyb a šoumenství, které byly kdysi ozdobou jeho vystoupení, a své písně doprovázel různými gagy. S úspěchem se setkala jak konvička, s jejíž pomocí zpěvák napodoboval 'nosový' hlas průvodce chrámem svatého Víta, tak moment, kdy během valčíkové Lékořice vyzval k tanci dámu sedící v první řadě.

Nejinak tomu bylo i s blikajícím čarodějnickým kloboukem v Čarodějovi Dobrodějovi, který však již pokoušel hranici dobrého vkusu; co by slušelo rozdováděnému princi ze Šíleně smutné princezny, může v případě životem ošlehaného kmeta snadno sklouznout do tragikomické estrády.

Kapela: zvukový hybrid

Ačkoliv Neckářův hlas poznamenalo stáří i nemoc a bez podpůrného half-playbacku by se zřejmě neobešel, v klidnější, šansonové poloze písní Jedenkrát, Kdo vchází do tvých snů, má lásko nebo Půlnoční, jež zazněly v druhé polovině koncertu, působil dobře a přesvědčivě. V tomto směru lze jen těžko pochopit, proč tvůrci programu koncertu nevyšli hlavnímu protagonistovi vstříc a nezvolili spíše komorní akustické pojetí, které se mohlo zvukově i repertoárově opřít právě o desku Tomu, kdo nás má rád – z Neckářova umělecky nejsilnějšího alba zazněla paradoxně pouze zmíněná Jedenkrát, která jakožto závěrečná a nejlepší skladba celého vystoupení do značné míry narovnávala předcházející rockové tápání.

Široký výběr hitů Václava Neckáře však mohl vyznít lépe i v 'elektrické' podobě, ovšem za předpokladu kvalitnějšího instrumentálního doprovodu. Dávno pryč jsou totiž doby, kdy Bacily patřily k nejlepším domácím rockovým souborům. Kapela, která prošla během svého dlouhého vývoje mnoha stylovými proměnami, již před lety ustrnula na podivném zvukovém hybridu. Ten mísí archaické syntezátorové rejstříky pozdního art rocku s disco soundem a hardrockovou kytarou a především starším Neckářovým písním vůbec nesedí. Kapela si navíc do Strakonic přivezla bubeníka, jehož nepřiměřeně agresivní, hlučná a 'umlácená' hra působila vyloženě rušivě.

Vrcholem zmaru Bacilů bylo rozsáhlé sólové intermezzo v druhé části koncertu, během něhož zpěvák v zákulisí nabíral síly na závěrečné finále. Při vší úctě k osobnostem Jana Neckáře a Otakara Petřiny, neoriginální, technicky nedokonalá a vzhledem k situaci hlasitostně naprosto nepřiměřená hudba by stěží obstála na vesnické zábavě. Navíc rocková, artrocková a chvílemi zvukově bizarní experimentální mezihra smazala jakýkoliv náznak dramaturgické koncepčnosti.

Ačkoliv v závěru koncertu nadšené publikum odměnilo hvězdu večera mohutným aplausem a opakovanými ovacemi vestoje, umělecký dojem z vystoupení byl přinejmenším rozpačitý. Nejenom při jedné z posledních písní nazvané Odejdu musely nezaujatého posluchače přepadnout myšlenky o umění včasného odcházení ze scény.

Hodnocení Deníku: 60%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog