Rejnok mě strašně straší, říká Eva Jiřičná

Když projektovala přístav v Brightonu, 13 let jezdila třikrát týdně k moři na stavbu, kde v holinkách a větru navrhovala vlnolamy či ocelové zdi. Právě tam se setkala s nejlepšími inženýry a architekty, aby se později stala podobně slavnou. A zdá se, že stopu zanechá i v Českých Budějovicích, kde by měla dokončit koncertní centrum zvané rejnok, jež navrhl Jan Kaplický, s nímž 11 let žila v partnerském vztahu. „Byl to neobyčejně komplikovaný člověk, který se vznášel nad zemí,“ říká dvaasedmdesátiletá architektka Eva Jiřičná.

Žijete v Londýně a částečně v Praze. Přišla jste někdy do kontaktu s jižními Čechami?
Byla jsem tu několikrát. Jednou na svatbě svého synovce a svou starou tetu jsem vzala do hotelu Růže v Českém Krumlově. Pak jsem jela do Krumlova na divadelní představení, které jsme naneštěstí propásli, protože jsme přijeli pozdě. A pak jsem se tady byla podívat na pozemek, na kterém se má stavět rejnok Jana Kaplického. A ještě jsem byla v Táboře na svatbě své studentky.

Jak by obstály České Budějovice z pohledu světoznámé architektky?
Když jsme tehdy přijeli z Krumlova do Budějovic, zastavili jsme na náměstí a tam jsem si dala výbornou zmrzlinu. Náměstí jsem si matně pamatovala z přednášek o barokní architektuře, tenkrát bylo zdevastované. Jsem zvyklá, že vždy, když někam přijedu, vypadá to hůř, než si pamatuju. Ale České Budějovice mě překvapily tím, že náměstí a všechny ty uličky kolem vypadaly daleko krásněji než v mojí paměti. Pak jsme ještě zastavili v Globusu, kde jsme si koupili minerálku na cestu. Tím ale trpí všechna města na celém světě.

Proč jste se rozhodla dokončit rejnoka po Janu Kaplickém?
Mě to strašně straší, poněvadž ta zodpovědnost je opravdu šílená. Já jsem Kaplického po stránce architektury nebo designu znala velice dobře a on byl neobyčejně komplikovaný člověk. Bez své ženy by nikdy nic nepostavil, protože on se vznášel nad zemí. Čili dotažení toho projektu potřebuje opravdu silnou ruku. Nevím, jestli jsem toho schopná, můžu jen udělat vše, co je v mých silách. A lidi, kteří na tom projektu pracovali, znám asi lépe než kdokoli jiný.

Má v Budějovicích ta stavba smysl?
Je to jistě riskantní situace, ale jak říkal Oscar Wilde, nejhorší risk v životě je neriskovat. Když tady budeme sedět ještě dva měsíce, dva roky, 12 let a dumat o tom, jestli Budějovice tuto budovu mají mít, tak už pak nebude nikdo, kdo ji postaví, všichni na to zapomenou a architektura se bude ubírat jinam. Je to jedna z nejlepších věcí, které Jan Kaplický navrhnul, Česká republika si to zaslouží a zaplaťpánbůh, že České Budějovice ho o ten projekt požádaly.

Čím myslíte, že by se měla řídit současná architektura měst?
Problém je, že v územních plánech jsou různá rozhodnutí, která nelze změnit. A změn ve městech lze dosáhnout strašně pomalu. Vzpomínám si na malý příklad. Když jsem pracovala u Richarda Rogerse, neustále bojoval za to, aby se zpřístupnily oba dva břehy Temže. Trvalo to 20 let, než se mu to podařilo.

Co s tím lze udělat?
V Anglii byl státní orgán a vše, co se týkalo velkých měst, se řešilo před komisí, která obsahovala architekty i sociology, asi 20 lidí. Průhlednost toho, co se děje tam, kde se dělají rozhodnutí, je strašně důležitá. V Londýně se díky tomu zastavilo několik hrůzostrašných projektů. A města se můžou zlepšit jedině tím, když se něcoudělá s dopravní situací, města na celém světě jsou naprosto zablokována auty.

Váš život je jak scénář z hollywoodského filmu. Je tam talent, studia na prestižní škole, střet s režimem, pak lásky, zakázky světové úrovně, peníze, uznání. Berete to jako výlučný osud?
Já si toho velice vážím. Taky mám špatné svědomí, že jsem pro to udělala velice málo. Nikdy jsem se nesnažila vyniknout. Šla jsem na architekturu z takového trucu, abych ukázala všem svým spolužákům, že ženská může taky rozumět konstrukci a že nemusí dělat jen interiéry. Nakonec jsem se do té profese tak zamilovala, že mě přenesla celým životem: vždy, když jsem měla největší problémy, měla jsem papír, tužku a někde jsem si mohla něco čmárat a odpoutat se od všeho.

Narodila jste se ve Zlíně, v Baťově městě zaslíbeném moderní architektuře. Ovlivnilo vás?
Fakt je ten, že tatínek byl architekt a žil pro svoje povolání. A Zlín mám v prvních vzpomínkách života. Pamatuji si, jak jsem seděla na stupíncích prvního trolejbusu, jak byl Baťa neobyčejně schopný,že chtěl trolejbusy, aby nekazil ovzduší. A tím, že byl Zlín moderní a že jsme bydleli v jedné cihlové kostce, kterou tatínek krásně zařídil, byly mé začátky spojené s moderní architekturou. Ačkoli teď zachraňujeme mnoho historických budov, mám požadavky na bydlení velice minimální, protože byty, ve kterých jsem vyrostla, byly jednoduché a ničím přeplácané.

A jak vás ovlivnila maminka, která prý byla intelektuálka hovořící několika jazyky?
Maminka se o nás starala, poněvadž tatínek pořád někde cestoval. Tatínek byl člověk, řečeno s Malým princem, který viděl srdcem. Maminka byla přísná, s vařečkou a nedovolila žádný nepořádek. Ale milovala knihy, takže mě naučila rozumět literatuře. A s tatínkem jsme chodili na tajné výlety, kdy jsme kreslili stromy, chodili po architektuře, vykládal mi o pyramidách… Tatínek se nikdy nehádal, měl smysl pro humor a maminka byla pravý opak. Vydrželi spolu bez problémů celý život.

Vystudovala jste pražskou techniku a AVU, v roce 1968 jste odjela na stáž do Anglie. Bylo těžké se tam dostat?
Asi stokrát mi to zamítli, špehovali mě, když jsem nastupovala do tramvaje, div se někdo nezabil, aby nastoupil do té samé, takové legrační příhody, ale nakonec mi tu výjezdní doložku dali. Přijela jsem do Anglie 31. července, invaze byla tři neděle potom. Pak jsem14. září dostala od českého vyslanectví v Londýně dopis, ve kterém jsem s překvapením nalezla tato slova: výjezdní doložka zrušena, pas neplatný, návrat do vlasti nežádoucí. Nevěděla jsem, jestli je to vtip, ale nakonec jsem si řekla, že by asi nebyl dobrý nápad se o ten návrat pokusit.

Co rozhodlo?
V tu samou dobu si můj sedmnáctiletý bratr, který se chtěl naučit anglicky, aby mohl jít studovat na univerzitu, vydělával peníze tím, že sbíral na farmě někde v Anglii jahody. A řekl, že se nevrátí, protože by ho poslali na tři roky na vojnu a na studia by se už nedostal. Má největší starost byla, že ho tam nemůžu nechat samotného. A mezitím se situace tak zhoršila, že už bylo riskantní se vrátit, protože mě odsoudili ke třem letům vězení za neoprávněný odchod z vlasti.

Proč se k vám režim takhle zachoval?
Politicky jsem nikdy nebyla moc angažovaná. Ale patřila jsem do skupiny lidí, kteří chodili tajně na sezení s Havlem, vyměňovali jsme si všelijaké okopírované spisy Vyskočila a dalších. A čtyřikrát v životě jsem odmítla vstoupit do strany.

Myslíte, že když by vám komunisti nezakázali návrat do vlasti, že byste se stala světoznámou architektkou?
Víte, já si nemyslím, že jsem tak světoznámá. Ale asi by můj život byl komplikovaný, protože jsem neustále byla v rozporu s režimem. Proto jsem dostala umístěnku do cementárny v Kladně, zatímco jiní dostali umístěnky do různých projektových ústavů. Vždy jsem se hádala, když jsem si myslela, že se děje nějaké bezpráví. Asi bych skončila jako kolegové v takzvaném prasečáku, což byl ústav zemědělských staveb, kde seděli a prakticky nedělali nic. A jako Pavel Bobek, který tam také pracoval, pak třeba zpívali. Možná, že bych se byla naučila zpívat, kdož ví.

Získala jste Řád Britského impéria a řadu dalších cen. Za tím musí být nejen štěstí, ale i talent, píle a oběti. Musela jste něco obětovat?
Já jsem nemohla mít děti. Měla jsem ve věku 23 let mimoděložní těhotenství a tenkrát to byl konec. A když jsem se probudila po narkóze a doktor mi řekl, že má pro mě velice těžkou zprávu, tak já byla tak strašně šťastná, že jsem to přežila, že jsem si řekla: musím se sebou udělat něco jiného. Nikdy jsem neměla možnost, abych přemýšlela o rodině, a tudíž všechnu energii, kterou jsem měla, jsem mohla dát do své práce. Tu práci jsem milovala, takže si opravdu nemyslím, že to byla oběť. To se stane mnoha lidem, že nemohou mít děti. Mám štěstí, že mám neteře, jsem kmotrou mnoha dětí. Tatínek, když měl v životě ty nejhorší okamžiky, řekl: člověk se musí zasmát a jít dál.

Co muži ve vašem životě? S Janem Kaplickým jste žila 11 let. Jací muži se vám líbili?
(smích). Já jsem vždy do něčeho spadla a mělo to své důvody. Znala jsem Jana Kaplického od roku 1961, kdy jsme spolu byli na silvestrovské party, kterou zorganizoval Pavel Bobek. Tam jsme seděli s Johannem na kanapi a mluvili o architektuře. A když přijel do Londýna, tak jsme se potkali úplnou náhodou, když se moje manželství rozpadlo. To se rozpadlo tím, že jak jsem čekala na výjezdní doložku, tak můj muž byl tak žárlivý, že mě nechtěl pustit, tak si taky požádal a dostal ji okamžitě, zatímco já čekala rok. A ač mi každý den psal velice krásné zamilované dopisy, tak když jsem pak přijela do Londýna, byla tam Angličanka s takovýma dlouhýma nohama…

Takže jste v Londýně byla náhle sama.
Byla jsem sama, Kaplický taky přijel do Londýna sám, potkali jsme se na ulici, naše kanceláře byly blízko a vždy v poledne jsme probírali architekturu. A dopadlo to tak, že jsme tu architekturu probírali 11 let. Pak jsem se rozhodla, že je možná dobré se odstěhovat, tak jsem si sebrala svých pár švestek a nechala jsem ho. Ale nikdy jsme nepřestali být přátelé. I když první věc po rozchodu, co se stala, bylo, že mi zavolal, kde je žehlička, protože ta dívka, která se tam nastěhovala, si potřebovala vyžehlit mé kalhoty, než si je vzala na sebe (úsměv).

Paní Jiřičná, na závěr: jaký je váš největší životní sen?
Udělat zítra lépe to, co jsem dnes zkazila.

Rozhovor je zkrácenou verzí interview z cyklu Jižní Čechy a já, který připravuje Český rozhlas České Budějovice.

Eva Jiřičná (72)

IVANA ŠIMÁNKOVÁ, VÁCLAV KOBLENC

Ivana Šimánková je hlasatelkou a moderátorkou Českého rozhlasu České Budějovice