ROZHOVOR: Jiřina Jirásková mi předávala lidské moudro, říká Hobzová

Její život do velké míry ovlivnili dva režiséři. Prvním byl Milan Fridrich, který jí dal první roli v Jihočeském divadle. Druhým pak Jiří Menzel, pod jehož vedením nyní hraje mj. na Letních shakespearovských slavnostech, kde září jako Panna Čiperná  z Veselých paniček windsorských. „Jirka Menzel umí divákům předat smích 
a lidé ho milují," říká herečka Petra Hobzová, rodačka z Českých Budějovic, která v Jihočeském divadle strávila deset let a nyní působí v Divadle na Vinohradech.

Kdy jste byla naposledy v Českých Budějovicích?
Jezdím sem poměrně často, protože tady mám rodiče, takže je s mými dítky navštěvujeme, tak jednou za měsíc. 
A léto trávíme na chalupě 
v Žumberku.

Byl ve vaší rodině někdo, kdo měl umělecký talent?
Vůbec ne. Mamka je kantorka a tatínek geodet, babička měla také něco společného s geodézií a druhá pracovala 
v depu v Telči. Jen moje maminka odjakživa velmi milovala divadlo.

A kdy se talent projevil u vás?
Já jsem byla holčička – komediantka. Brala jsem si do ruky žárovku jako mikrofon, dělala, že zpívám, a když přišli naši, tak nebylo čím svítit, protože jsem jim odmontovala všechny žárovky… Z bavlnek jsem si háčkovala řetízky, ze kterých jsem si dělala dlouhé vlasy, protože maminka mě stříhala na chlapečka. Takhle jsem se doma bavila od pěti, šesti let. K divadlu jsem se dostala díky sboru Jitřenka. Vystupovali jsme v operách, tam jsem načichla vůni divadla.

Kolik vám bylo let, když jste stála poprvé na jevišti?
To byla, tuším, hraběnka Marica, Emmerich Kálmán, šestá, sedmá třída. Prali jsme se o paruky, kdo bude hrát holku a kdo chlapečka. Já měla krátké vlasy, tak bohužel… Jako parta dětí jsme se těšili třeba na pana Janečka, protože nám dával bonbony, to vidím dodnes, jak jsme se dohadovali, jestli bude mít karamely, nebo ovocné.

Jakou rolí jste začala v činohře?
Čarodějky ze Salemu, role malé Betty. Do ní mě povolal pan režisér Fridrich, který potřeboval dvě malé holky. Mým tatínkem tam byl Petr Šporcl. Byla to moje první zkušenost, která mě uchvátila.

A možná ne úplně nedůležitý byl honorář. Kolik jste dostali?
Honorář byl pro mě hodně důležitý, proto jsem zůstala 
u divadla (smích). Měla jsem sešítek, tam jsem si těch 40 korun za představení pečlivě ukládala. Na MDŽ jsem je vybrala, šla jsem koupit fialové ruské mýdlíčko pro maminku a vonné květy. Tím jsem utratila veškerý honorář…

To jste byla vzorná dcera. Co vás v té době ještě bavilo?
Nikdy jsem nebyla dítě diskoték. Měla jsem ráda folkové písničky, občas jsem vyrazila
s kamarádkami na Portu do Plzně nebo na Prázdniny 
v Telči, kde bydleli babička 
s dědou. Spíš přírodnější věci než ducducduc.

Když přišla maturita, jak jste se rozhodovala, co dál?
Na DAMU mě nepřijali. Měla jsem ještě přihlášku na VŠCHT, a tam mě díky prospěchu vzali bez přijímaček. Odmítla jsem ale nastoupit, doma bylo hromobití. Ještě jsem měla přihlášku na FF, němčinu a norštinu, ale ani to nešlo. To už tatínkovi bělaly vlasy. A pak jsem jednoho krásného dne přišla, že v divadle vyhlásili konkurz a pan režisér Fridrich, který mě připravoval na přijímačky 
k DAMU, mi řekl, ať určitě přijdu. A byla jsem ztracená. Tatínek se strašně zlobil.

Co měl proti divadlu?
Volal na mě, že budu outsider, který skončí pokřiky za scénou a že to není pořádné zaměstnání. Měl totálně jinou představu o mém životě. Maminka mi přála, tichounce 
v koutečku mi fandila. Nicméně jsem tatínkovi slíbila, že i při divadle si udělám státnici z němčiny, abych se mohla někam vrtnout, kdyby to na těch prknech nevyšlo.

A to jste dokázala?
Ano. Dokonce jsem potom učila němčinu soukromě.

Proč to na DAMU to nevyšlo?
Bylo to zlomové, revoluční období a na škole vládla dezorientace. Nevím, proč to nevyšlo, to vám nikdo neřekne. Možná se mnou lomcovala tréma. Když jsem odtamdud jela, ve vlaku jsem brečela, ale nakonec se to zvrtlo pozitivně.

Jaké role jste měla jako elévka
 a kdy přišly první úspěchy?
Ze začátku samozřejmě malé role. Začínala jsem stylem: Paní, nesu vám psaní… A protože Milan Fridrich věděl, čeho jsem schopná, po pokřicích za scénou přišly Hrátky s čertem, Anděl Teofil, větší a hezké role, šité na míru. Až se stalo, že Jarka Rychetníková onemocněla a mě vybrali na záskok Petruněly v muzikálu Dundo maroje. Přes noc jsem se musela naučit velkou roli, ale zvládla jsem ji a to byl první odrazový můstek.

Jaké další role z Jihočeského divadla byste vypíchla?
Spolupráci s Jirkou Menzelem, která byla úžasná a který mě obsadil skoro do všech komedií. Začalo to tím, že přijel na obhlídku herců, které si obsadí do Snu noci svatojánské, a byl se podívat na komedii Peklo v hotelu Westminster. To byla taky náhoda všech náhod, protože tam jsem vůbec neměla hrát. Byla to rolička pokojské, která jezdí 
s vozíčkem na kolečkách, na konci jsme měli takový trapný taneček s Davidem Novotným, to jsem se hrozně styděla… No vůbec by mě nenapadlo, že si mě poté vybere na roli Puka. Když mi to Jirka Šesták sděloval, tak říkal: chytni se židle, ať neupadneš.

Sen se hrál na otáčivém hledišti. Jak vidíte situaci kolem něho?
Nejsem vůbec schopná pojmout, že někdo chce takový unikát zavřít. Navíc pokaždé tam mám někde za sebou Petra Hanuse, protože jsme tam strávili hodně let, každý večer společně šaškovali, vydali hodně sil a byli si hodně blízcí. Vybavuje se mi tam hodně živě. Dojet do Krumlova je pro mě pokaždé pohlazení.

Puk byl těžká role?
Pro mě určitě. Nemám školu, techniku jsem sbírala cestou a potkala jsem se tam prvně s veršem blankversem, čehož jsem se dost obávala. Hodně mi s tím pomohla paní profesorka Hesounová.

Role asi byla náročná i fyzicky.
S Petrem Hanusem jsme dělali otočky a přemety. Rodilo se to pomaloučku, až se
z toho stal takový malý maratonek. Už jenom oběhnout točnu a potom mluvit, nevím, jestli bych to teď zvládla…

Jak Jiří Menzel motivuje herce? Křičí, nebo řekne fórek?
Dupe nožičkama, křičí, vzteká se, to on umí. Ale všechno v kamarádské atmosféře. Je to pochopitelné: když vidí, že text neumíme a jdeme po suflérovi, nefunguje to.

Puk byl veliký úspěch. Byl se tatínek podívat na představení?
Jo, to on potom zjihnul.

Na jaké role ještě vzpomínáte?
Určitě další role v Krumlově, Panna Čiperná, Veselé paničky windsorské, ve kterých pokračuju na Pražském hradě. A moc dobře se se mi pracovalo s Martinem Glaserem. Dělali jsme Zabijáka Joea, což byla přelomová hra pro mladé. Nevím, jestli sedla všem divákům, ale já se s takovým typem práce setkala poprvé 
a moje role byla nádherná, niterná. Úžasná byla i spolupráce s Janem Kačerem, milovala jsem Racka. Tam jsem dělala Mášu, která mi hodně nešla, kolegyně Šimonová mi radila… Ale pak jsem se našla a začala si roli užívat.

Po deseti letech v Budějovicích  přišlo pozvání na Vinohrady. Váhala jste?
Bylo to pozvání na hostování a nešlo odmítnout. Přijala mě paní Jirásková. Režíroval tam Jirka Menzel, jako dramaturgyně pracovala Alenka Kožíková, která jako mladičká strávila několik sezon v Jihočeském divadle. Vkročila jsem do kanceláře, kde seděla ona úžasná dáma, sympatie byly od začátku veliké, a už jsem zůstala. Dostala jsem na záskok dvě role a jednu z nich hraju dodnes, 13 let, Brouka 
v hlavě. Zase režie Jirky Menzela, divadlo je vyprodané 
k prasknutí, teď jsme měli 
320. reprízu, neuvěřitelné.

Jak jste se cítila při premiéře?
Krásně! Na člověka doléhá genius loci, divadlo je krásné. Velmi si považuji, že na Vinohradech jsem. A funguje tam velká kolegialita. Ale to víte, že se mi zasteskne, vždy jsem si myslela, že nejsem ta zarytá Budějovičačka, ale zjišťuju, že jo, a ráda se sem vracím.

Které role ve vinohradském divadle vám přirostly k srdci?
Začínala jsem jako Káča 
v Hrátkách s čertem. Potom jsem hrála krásné představení Tři velké ženy s Toničkou Hegerlíkovou a Danou Kolářovou. Během těch 13 let jsem stihla dvě děti, takže jsem 
některé sezony chyběla, ale vždy mi tam bylo dobře.

Jaký vztah jste měla k Jiřině Jiráskové?
Byla úžasný člověk, měly jsme se moc rády. Přijímala mě do divadla, to byl moment, který se mi vryl do paměti. Byla ohromně milá, příjemná, ač leckdy tvrdá a razantní osoba. V posledních měsících jejího života jsme se hodně vídaly, dokonce jsem jí nabídla, že ji budu na některá představení vozit. Hráli jsme spolu v představení Mocná Afrodité od Woodyho Allena, což bylo její poslední představení. Měla jsem ji moc ráda, v autě jsme si hodně povídaly, byly to pro mě moc vzácné chvilky, předával mi lidské moudro, které v ní bylo. Ke konci jí síly už opravdu docházely, ale pořád to byla velká dáma s grácií, tak si ji pamatuji, budu pamatovat a nikdy mi z paměti neodpluje. Myslím si, že její duch bude pořád nad Vinohradským divadlem, protože divadlo bylo její všechno, podle toho se chovala. Tak si myslím, že nás všechny, kteří to potřebujeme, stále drží…

Kromě Vinohrad hrajete i v Divadle Bez zábradlí…
…ano, tam vystupuji v dalším kousku pana Menzela (smích), a to je Bez roucha. Hrála jsem v něm v Budějovicích, koupili dokonce kulisy 
z Jihočeského divadla, takže si každý večer vzpomenu na Kášu Charváta, protože měl do dřeva vyryté poznámky. 
V téhle roli je mi taky dobře, je to geniální komedie, lidé jsou unešeni a řvou.

A jak se vám hraje na Letních shakespearovských slavnostech?
Bezvadně. Zase Jirka Menzel. Nabaluje na sebe lidi, kteří si vyhovují, to je jeho další dar. Jsme geniální parta. Budeme hrát pátou sezonu, což je unikát, poněvadž každá hra se na slavnostech hrála maximálně třikrát. Hraje tam Ctirad Götz, který byl také v Jihočeském divadle, Jirka Menzel chtěl i Martina Hrušku, ale jemu to kolidovalo s Krumlovem, což je moc škoda. Je to pro mě velký odpočinek.

Ještě jedna kapitola zůstala zavřená: co muži ve vašem životě?
Teď nejsou žádní. Nechávám to náhodě. Nemám pocit, že mám újmu, i když chlapské ruce by někdy potřeba byly. Člověk si zvykne, že si musí pomoci sám.

V Hrátkách s čertem si Káča mohla vybrat ženicha. Jakého byste chtěla vy?
Aby byl rovný a charakterní člověk. Na prvním místě pro mě je, abych si ho mohla vážit. Protože pokud vyprchá to, že si jeden druhého váží, jde vztah do háje a dělají se škaredé věci.

Vy vypadáte jako ženská, kterou jen tak něco neporazí.
No nemůže!

IVANA ŠIMÁNKOVÁ
s přispěním Václava Koblence