Tomáš je normální dvanáctiletý kluk. Žije v Praze, denně visí na facebooku, a proto, když ho rodiče koncem prázdnin odvezou na rozpadající se šumavskou chalupu, je všechno jen ne nadšen. Jenže v noci objeví záhadný vzkaz, ve škole ho nadchne pamětník pašeráckých časů a postupně ho pohltí pátrání po stopách Kiliána Nowotného. Malého školáka si jako hlavního hrdinu svého nového románu Smrt krále Šumavy zvolil Martin Sichinger. „Když jdete po Kiliánově stezce, tak to na člověka zapůsobí,” říká 44letý spisovatel, rodák z Vimperka, který kvůli románu s podtitulem Do nitra hor, po dávných stezkách, ke starým příběhům navštívil i hrob krále Šumavy v Röhrnbachu.

Sedíme v kavárně U černé kočky, což je velmi případné: právě tohle zvíře se jako motiv prolíná celým příběhem. Jak jste na černou kočku, která ne a ne zůstat zakopaná v zemi, přišel?
Ta pověst je pravdivá, píše o ní Jaroslav Vrchlický. Je to pověst z okolí Klatovska a vypráví o duši zemřelého, jež se skrývá v černé kočce, kterou nikdo nedokáže pohřbít. A údajně se na Železnorudsku stávalo sedlákům běžně, že našli mrtvou kočku na prahu domu, chtěli se jí zbavit, ale nedokázali to.

Tím se dostáváme do dějiště románu, téma knihy je král Šumavy. Nakolik jste znal jako kluk legendy o Kiliánovi?
To je jednoduché. Dědeček byl Němec, který byl z Vimperka a mohl tam zůstat po válce. Byl topenář a obchodoval s lidmi jako byl pan Lampa, kteří měli velké topenářské firmy a znali se s Kiliánem Nowotným. Když jsem přišel ze školy, že jsem viděl film o Králi Šumavy, tak mi děda říkal, abych nevěřil všemu, co jsem viděl. A to je největší motiv knihy, touha člověka vypořádat se s věcmi, které mu byly prezentovány v dětství a o kterých časem zjistí, že ve skutečnosti byly úplně jinak.

Jak se vám tehdy líbil film?
Samozřejmě se mi líbil a myslím, že i v knize jsem vzdal do jisté míry oprávněný hold formě, jakou je film natočen. Upřímně řečeno si myslím, že každý člověk má právo vidět historii po svém. Nerad bych, aby si někdo myslel, že prvoplánově kritizuju Kalčíka nebo Kachyňu.

Na druhou stranu, lež jako takovou v knize tematizujete hodně.
To určitě. Jedním z témat je to, kolik lží je možné vyprodukovat o jednom člověku. A když si vezmete různé osobnosti z českých dějin, o kterých se lhalo, tak Kilián Nowotný je rozhodně člověkem, o kterém se lhalo nejvíc. O něm snad neexistovala jediná pravdivá věta.

Byl jste jako kluk příběhem Kiliána fascinován podobně jako Tomáš, hlavní hrdina knížky?
Jako kluk zas tak úplně ne, protože jsem si nedokázal představit, jak pašeráctví fungovalo a nevěděl jsem, že to byl takový prvorepublikový fenomén. Z vyprávění o Nových Hutích jsem pak slyšel, že skoro všichni lidé v té vesnici si večer hodili na záda batoh a pašovali zboží, na které vláda uvalila embargo.


Když člověk čte knihu, živě si představí, kudy Kilián chodil. Prošel jste si Kiliánovu stezku, ten kanál 54?
To bylo nutné. U nás je to jednoduché, protože přibližně víte, kudy stezky vedou. Ale jakmile se dostanete přes Siebensteinkopf, tak je to jiné. Snažil jsem se jít podle map a zatímco my máme dokonalý systém turistických stezek, v Bavorsku v podstatě neexistuje. Cesty vedou třeba tři kilometry od hlavní silnice, ale pak se zase vrací zpátky. Ale projel jsem si cestu stopem, stejně jako hlavní hrdina.

Co vás vedlo k tomu převést téma, které vás zajímalo, do knihy?
Prvotní impuls bylo setkání s panem Lampou, kterého Kilián převedl do Bavorska a on pokračoval dál do Švýcarska a nakonec se usadil ve Spojených státech. Ke konci svého života se vrátil na Šumavu, žil v Domě charity v Pravětíně, kde moje maminka shodou okolností pomáhala. Nějaký novinář napsal krátký článek, že se pan Lampa znal s Kiliánem a že po něm chtěli, aby udával. To mě zaujalo, vypravil jsem se za ním a zapůsobil na mě přesně tak, jak jsem to popsal v knize.

Celý rozhovor najdete v pátečním Deníku