Syfilitika s rozpadající se osobností zahrál tak přesvědčivě, že si jej všimli i porotci prestižní soutěže. Ondřej Veselý z Jihočeského divadla postoupil díky roli Pavla Maliny v Petrolejových lampách do širších nominací na cenu Thálie. Zároveň v Praze nastudoval hru Václava Havla Asanace. Jižní Čechy však opustit nehodlá. „I když jsem se narodil v Ostravě, dnes jsem budějovický patriot,“ říká dvaatřicetiletý herec a miláček ženské části jihočeského publika.

Letos jste se dostal do širších nominací na Thálii. Co to pro vás znamená?
Upřímně řečeno, já tohle moc neprožívám. Je to samozřejmě fajn, jsem rád, že mají Petrolejové lampy takový úspěch, ale pro mě je důležitější, když se líbím divákům. Významnější je pro mě tedy třeba Jihočeská Thálie neboli cena od diváků.

Mnoho lidí říká, že vaše role v Petrolejových lampách je hodně jiná než to, co jste doposud hrál. Souhlasíte s tím?
Syfilitika jsem opravdu ještě nehrál a rozpad osobnosti také ne. Především je to ale záporák a ty já tady hraji často. Ono je to pochopitelné, protože všechny ty D´Artagnany a klaďase jsem si už odehrál a přišli mladší, kteří je přebrali. To je normální vývoj.

Jak se vám studoval syfilitik?
Měl jsem poradce doktora Sadovského, který mi předváděl syfilitickou chůzi a vyprávěl mi o všech příznacích a fázích této nemoci. To byla velká výhoda.

Teď zkoušíte Tramvaj do stanice Touha, kde budete hrát Stanleyho. Jaká je tahle role?
No to je klasický záporák, i když na začátku má cit a žije v harmonickém vztahu se Stelou. Jenže celé mu to svým příjezdem nabourá jeho sestra Blanche. Teprve začínáme zkoušet, ale už můžu říct, že ta role je moc krásná. Je sice v něčem jednodušší, ne tak vrstevnatá jako třeba právě Pavel Malina, ale je zase těžší v tom, aby člověk přesně ten charakter udržel a neujížděl.

Filmem jste se inspiroval?
Ne, ten jsem nikdy neviděl. Vím, že je to slavný snímek který dostal několik Oscarů, ale zatím se s ním nechci srovnávat. Podívám se na něj, až s Tramvají skončíme.

Jak vám vyhovuje spolupráce se šéfem činohry Martinem Glaserem. Říká se, že před lety jste měli potíže.
Když jsem sem přišel z Opavy, byl jsem hodně svůj a asi mě bylo všude dost, takže jsme k sobě hledali cestu. Martin je perfekcionista a já jsem byl takový floutek. Naštěstí Martin v té době ještě nešéfoval, jinak bych tady už asi nebyl. Postupně jsme si k sobě našli cestu a myslím si, že je to profesionál a skvělý šéf, který zdejší divadlo velmi pozvedl. To je také důvod, proč se sem pořád vracím z Prahy.

Nicméně teď máte i poloviční angažmá v pražském Divadle Na zábradlí. Mají se diváci bát, že jižní Čechy opustíte?
Ne, já jsem byl na půl úvazku v Praze prakticky dva roky a zrovna teď jsem se musel definitivně rozhodnout mezi Budějovicemi a Prahou, protože ta představení už se nedala skloubit. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodl, zůstanu v Budějovicích. V Praze jsem tedy měl poslední premiéru, budu tam odehrávat ještě několik představení , ale už nic nového.

To musí být pro lidí překvapením, že dáváte přednost regionálnímu divadlu před Prahou.
Myslím, že to spoustu lidí překvapilo, ale já jsem ty ambice nikdy neměl. Chci dělat dobrou práci s dobrými lidmi a mít zázemí, které jsem si tu během let vybudoval. Praha je na mě zatím velká. Navíc jsem měl možnost hostovat v celé řadě divadel a zjistil jsem, že zdejší soubor je tak kvalitní, že nemám důvod ho zatím opouštět. Pořád se tady mám co učit.

Ani vaše role v seriálu rozhodování neovlivnila?
Tomuhle se do budoucna nebráním. Kdybych dostal nabídku na další seriál, určitě bych jí vzal. Je to totiž jiná práce, nová zkušenost. Před kamerou se pracuje s minimalismem a detailem, což divadlo neumožňuje. Tam jsou potřeba velká gesta. Hraní v seriálu je úplně jiná profese, kterou se teď učím a je to pro mě moc zajímavé. Doufám, že ještě alespoň rok budu točit seriál Vyprávěj, a pak se uvidí.

Nevadí vám, že po všech divadelních rolích si vás teď všichni spojují jen s Francem z Vyprávěj?
To je normální, patří to k seriálu. Trochu mě ale občas zaráží, že si lidé myslí, že i ve skutečnosti jsem takový jako moje postava. Nedávno jsem dělal rozhovor s redaktorkou, která se mě bála oslovit, protože si myslela, že jsem jak Jarda Franc. Když jsme pak skončili, tak říká: Vy jste docela milý člověk. Něco podobného se stávalo i Daně Verzichové, se kterou jsem žil. Ona je hodná, citlivá a něžná, ale v Ordinaci v růžové zahradě hrála potvoru a lidé si mysleli, že je to opravdu mrcha, babičky jí dokonce nadávaly.

Váš vztah s Danou Verzichovou, která je také členkou Jihočeského divadla, po letech skončil. Nebyl by to spíš důvod odejít z Budějovic?
To si právě všichni mysleli, ale my spolu vycházíme velmi dobře. Teď zkoušíme Tramvaj, Dana mi hraje manželku a myslím, že to funguje. Rozešli jsme se jako přátelé.

Zároveň ještě hrajete v Praze ve hře Asanace, kterou napsal Václav Havel. Inscenace ale měla negativní ohlas. Jak to nesete?
Mrzí mě, že kritiky byly hodně negativní, a bohužel si myslím, že řada z nich byla nesprávná. Někteří kritici by si tu hru měli nejdřív přečíst a pak kritizovat, protože spoustu věcí nepochopili a hledali v tom něco, co tam vůbec nebylo. Pro mě ale byla velká radost, že to mělo ohlas u diváků, včetně manželky pana Havla, která byla dojatá a spokojená. O to víc mě překvapila ta negativní vlna, která se zvedla, ale myslím, že Asanaci budeme hrát ještě dlouho.

Jak vám vůbec sedí poetika Václava Havla? V Jihočeském divadle jste zase hrál v jeho Žebrácké opeře.
Já to radši čtu, než hraju. Pan Havel má opravdu zvláštní styl i dialogy , které se špatně učí. Hůř než celý Shakespeare. Vždycky říkám: zlatý Hamlet! Ale jeho hry jsou krásné. Myslím, že právě Asanace je nadčasová a že její boom ještě přijde.

Jak vám vyhovuje styl Divadla Na zábradlí?
Je to úplně něco jiného, intelektuální divadlo, kde se dělají nové moderní hry. Myslím, že to je správná věc, protože v Praze je divadel hrozně moc a každé potřebuje svou tvář. Mě tam bavilo právě to, že je to něco jiného, ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl dělat jenom tohle. To je další důvod, proč zůstávám v Českých Budějovicích.

Co vás tady nyní čeká?
Po Tramvaji do stanice touha chystáme Školu, základ života, kde bych měl hrát profesora latiny. Na to se moc těším, já jsem dyslektik a přitom si zahraji učitele. A v létě bych měl být v Dekameronu na otáčivém hledišti.

V březnu vám bude 33 let, Kristova léta. Bude to nějaký zlom?
Doufám, že ne. Zlom bude až v padesáti. Můj tatínek začal v tomhle věku jíst rajčata, tak jsem zvědavý, co přijde u mě. Možná začnu jíst ryby.