Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Šporcl: Lidé píší, že má deska je rozbrečela

České Budějovice /ROZHOVOR/ -Shouslovým virtuosem onovém albu, emocích s cikánskou kapelou i o tom, proč je nadprůměrný tatínek.

1.2.2012
SDÍLEJ:

Víc než pop. Tal lze stručně popsat nové album houslového virtuosa a českobudějovického rodáka Pavla Šporcla. Má název Sporcelain, hostuje na něm i Vojta Dyk z Nightwork. Snímek ze Šporclova koncertu 28. listopadu v Janáčkově divadle v Brně.Foto: Deník/ Attila Racek

V rodném městě se objevil jen na pár dní. Za sebou vyprodané sály s kapelou Gipsy Way, před sebou plány, jak živě předvede album Sporcelain, kde kříží klasiku s popem. Další tvář odhalí houslový virtuos a rodák z Budějovic letos v Českém Krumlově, na MHF připravuje jazzový koncert. Kromě hudby však žije hlavně svými dvěma malými dcerami, což se projevilo už při domluvě na rozhovor – řešilo se, kdy bude mít hlídání. „Podle jednoho výzkumu tráví tatínkové s dětmi sedm minut denně, takže jsem absolutně nadprůměrný, viděl bych to tak na hodinu,“ říká osmatřicetiletý Pavel Šporcl.

V Budějovicích jste na skok s dětmi, tak se musím zeptat, jak zvládáte hlídání?
Výborně, protože mi pomáhá babička, ale i kdyby nepomáhala, tak to zvládám. Jsem dobrej tatínek a mám dětičky hrozně rád. Čas, který mám, s nimi trávím rád. Jsem hodně na cestách, ale když jsem doma, tak se jim snažím co nejvíc věnovat, i když musím cvičit na housle a dělat různé jiné věci. S holčičkami už ale také cvičíme na housličky a s tou větší na klavír.

To mě zajímalo, jestli dětem zvuk houslí nevadí.
Housle jim nemůžou vadit, vždyť už je slyšely v maminčině bříšku. Violetka chodí každý týden na hodinu houslí a Sophinka, protože chce dělat všechno co sestra, chodí taky. Cvičíme všichni spolu, Violetka už měla koncert, hrála Ovčáci, čtveráci.

Co jim teď čtete? Před časem prý u vás frčel Krteček.
Teď máme Hurvínka. Helenka Šťáchová (ředitelka loutkového Divadla Spejbla a Hurvínka – pozn.red.) je moje kamarádka. Do jejího divadla chodíme relativně často. Před dvěma měsíci jsem vzal i Sophii, ta byla z Hurvínka nadšená. Pokaždé jsme pozvaní o přestávce do zákulisí a jsou tam tak prima lidi, že si s námi Hurvínek povídá. A Sophinka ještě vůbec nevnímá, že má nějaké šňůrky a že je to jenom dřevěná postavička. Povídá si s ním taky, což je hrozně roztomilé.

To je asi sen mnoha dětí, povídat si s Hurvínkem. Zdá se, že vás otcovství opravdu baví.
Baví. Všichni zkušení tatínci mi říkali: dávej si pozor, ať dětství neprošvihneš, protože hrozně letí, a pak si můžeš užít až vnoučata. Vzal jsem si to k srdci a fakt se snažím. Je jasné, že musím uživit rodinu, taky jsem dostal do vínku talent, který bych nerad promrhal, a hraní na nástroj potřebuje, abyste každý den cvičil. Snažím se to balancovat, ale aspoň večery a koupání je minimum, o které se starám. Podle jednoho výzkumu tráví tatínkové s dětmi sedm minut denně, takže já jsem absolutně nadprůměrný, viděl bych to tak na hodinu.

K houslím: jak zní ty vaše modré poté, co přežily pád a Jan Špidlen je opravil?
Zní líp než předtím. Nevím, jak je to možné, nikdo to nechápe. Možná je to čistě subjektivní pocit, ale hraje se na ně líp, ozývají se snadněji.

V Budějovicích jste se naposledy objevil před Vánoci s Gipsy Way a orchestrem. S cikánskou kapelou jste absolvoval už opravdu hodně koncertů. Inspirují vás stále, nebo už padáte do rutiny?
To je právě krásné. Odehráli jsme více než 150 koncertů, některé skladby jsme tedy hráli stopadesátkrát, i když občas něco měníme, ale struktura koncertu zůstává stejná: klasická, filmová a cikánská hudba. A je to úžasné, pokaždé se děje něco jiného. Jsou místa, kde se dá improvizovat, byť ne nějak vehementně, ale můžu jít o oktávu výš a něco si vymýšlet. Kluci hrajou pokaždé něco jiného, tím pádem na sebe při každém koncertě čekáme, co se bude dít. Nesmí se samozřejmě dít něco, abychom se rozpadávali a vyjukaně na sebe koukali, co ten druhý dělá. Je to obrovská hudební volnost.

Velkou roli v tom asi hraje jejich přirozené hudební cítění.
Hlavně klavírista s cimbalistou vymýšlí harmonické podklady. Každý trošičku jiný akord mě inspiruje, abych melodii zahrál trošku jinak. A je krásné, jak lidé reagují, stopadesátkrát povstali, ať jsme hráli v Budějovicích, Praze, Moskvě, Anglii, Německu, ve Švýcarsku. Všude stojí a všude křičí.

Vy je i vyzýváte, aby dupali.
Jasně, aby si to mohli užít. Jdou jakoby na klasický koncert, kde se většinou emoce moc neukazují, tak já je schválně vyzývám, že tady můžou, že je to cikánská hudba a patří to k ní. Je překvapivé, že napříč různými zeměmi máme všude stejný úspěch.

Když jste s Gipsy Way na turné, to musí být občas po koncertech asi docela divoké večírky.
Vůbec ne. Výhoda těchto kluků je, že jsou úplně normální. Moc nepijou a já taky ne. Jestli jsme měli všehovšudy tři koncerty, kdy jsme pak seděli, ale to je všechno. Ono je to docela náročné, nedá se po každém koncertě jít a někde do rána pít. To bych nevydržel ani já, ani kluci. A já jsem nikdy na nějaké večírkování nebyl, protože mi vždy bylo líto druhého dne, který byl k ničemu a marný.

Loni jste natočil album Sporcelain, kde mícháte klasiku s popem. Produkoval ho Roman Holý. Jak jste se dali dohromady?
Napsal jsem Romanovi mail z Kazaně, kde bylo tehdy asi -30 stupňů: čau, Romane, chtěl bych udělat album. Odepsal mi, že pro housle je to těžké a že má podmínku, nesmí to být housle a duc, duc, duc, jako se většinou děje. V červenci jsme dali dohromady repertoár a začali pracovat. Výběr repertoáru nám trval poměrně dlouho, já jsem nechtěl přebírat známé vážnohudební věci, Vivaldi nebo Dvořák s bicími, takové věci nechci nikdy dělat. Naštěstí nám dodal krásné skladby Ondra Brousek, já jsem taky něco složil.

Skladby Ondřeje Brouska kritici chválí, ale také se v recenzích objevuje, že album je příliš komerční a podbízivé.
V průběhu natáčení jsem si uvědomil, že nevím, kde je hranice mezi klasickou hudbou a popem. Deska je směs různých stylů. Když dnes píše skladatel klasickou hudbu, tak někdy používá elektroniku a já najednou nevím, co je co, mám v sobě velký otazník. Hledali jsme skladby, aby dávaly smysl, ale aby v žádném případě nebyly podbízivé. Chtěl jsem ukázat houslistu v popovém stylu a v kvalitních skladbách. Pokračuji ve své klasicko – hudební řadě s tím, že ukazuji housle v 21. století. Taková deska na trhu chybí.

Vážně?
Buď jsou to housle a duc duc, anebo převzaté věci, ať už klasická hudba nebo popík zaaranžovaný pro housle. A to hudbu nikam neposouvá, zatímco já se snažím celý život ukazovat nové cesty, i když budou třeba blbé. A lidé mi píší, že u desky brečí. Když jsme ji dělali, měli jsme na mysli, aby se lidé mohli zastavit, protože dnešní svět není pro mnohé úplně jednoduchý. Aby měli husí kůži. A takové jsou zatím všechny ohlasy. Kamarádi, kteří mi celý rok nezavolají, říkají, že jim deska rozsvítila den. Zaplaťpánbůh za to. Pro mě pocitově je deska přesně to, co jsem chtěl a na co jsem sedm let čekal.

Loni jste hrál i v Moskvě, letos vás čeká třeba Čína. Země, které jsou s lidskými právy dost na štíru. Vnímáte to, nebo to jako muzikant vůbec neřešíte?
S Čínou uvidíme, jak to dopadne. Ale v Moskvě jsem byl poněkolikáté, hrozně se mi tam líbí, jsou tam moc prima lidi. Koncert byl úchvatný: uváděl jsem si ho rusky, řekl jsem první tři slova a diváci byli úplně naměkko. To samé se budu snažit dělat v Číně.

Naučíte se čínsky?
Naučím. Napíšu si to na papír, už mám překladatele, i když čínština je hrozně těžká. Budu doufat, že jako hudebník mám dobré ucho, protože když použijete jinou koncovku, je z toho úplně jiné slovo. Chci dát dohromady aspoň pár vět. V ruštině jsem udělal jedinou chybu, kdy jsem řekl, že publikum bylo úžasné, jenže to v ruštině znamená příšerné. Ale všichni to pochopili a hrozně jsme se smáli. Jinak o tamních poměrech si můžeme myslet cokoli, ale nejsem politik, abych tam kvůli tomu přestal jezdit.

Když brázdíte světové sály, je těžké se namotivovat, když pak hrajete pro seniory v Mostě?
Jak říkala moje paní učitelka v New Yorku: člověk hraje v každém místě tak, jak potřebuje. Všude hraju nejlíp, jak to jde, ale třeba v tom domově důchodců nemám šanci se rozehrát, takže to nemůže být tak kvalitní jako někde v Carnegie Hall. Hraju i výchovné koncerty a je to radost, děti poslouchají krásně. Přitom já jsem ve škole výchovné koncerty rád neměl. Tak si s dětmi povídám, mezitím jim něco zahraju, ptám se jich, co o skladbách vědí. Odpískal jsem snad jednou jedinkrát koncert, že mě strašně nebavil, to byl dávno jeden recitál někde v Podkrkonoší.

Když jsem dal do googlu Pavel Šporcl, nabídl spojení celebrita. Zmáčkl jsem enter a vyjelo přes 100 000 odkazů. Mimo jiné jsem našel, že jste hrál bývalému ministru kultury Jiřímu Besserovi na svatbě. Jak jste vnímal jeho počínání v kultuře?
S panem ministrem jsme se znali už dávno předtím. Vždy, když jsme se potkali, jsme se krásně pobavili a bylo to super. Já si myslím, že v jeho osobě do kultury nastoupil konečně někdo, kdo začal něco dělat: vyřešil filharmonii, začal dělat něco s Národním divadlem, prostě přišel manažer a byl vidět. Když se bavím s lidmi ze Státní opery, mají určitě v mnohém pravdu, ale měl jsem pocit, že se konečně o kultuře ví. Konečně se psalo, že ministr kultury něco dělá. A vím, že dával třeba peníze do festivalů, kam předtím nešly. A bylo mi hrozně líto, že musel odejít. Měl tah na branku.

Loňské léto jste měl nabité. Dostal jste se vůbec na vaši chalupu v Nesměni?
Asi na tři dny. Byl jsem tam, protože jsem hrál koncert na podporu nadace naší vesnice, což je tradice stará šest nebo sedm let. Každý rok se dělá v kostelíčku v Besednici koncert, já začal, pak hrál brácha, maminka se souborem Úsvit, loni jsem hrál s Lubomírem Brabcem. A díky těm penězům se udělalo na vesnici třeba fotbalové nebo dětské hřiště, výborná věc.

A jaký jste chalupář: aktivní, nebo lenošivý?
Já bych nejradši odpočíval. Na chalupě jsem většinou s dětmi, takže chodíme do lesa. Les máme i vedle mlýna, kde žijeme, ale já tam byl za těch pět nebo šest let asi dvakrát. Nejsem přírodní typ, jsem městské dítě, i když nás k tomu naši vedli. Když napadl sníh, jezdili jsme na Zadov, na chalupě jsme byli každý víkend. Bára ale přírodu miluje.

A na lyže do Alp se dostanete?
Ani nevím, jestli mám chuť. Možná bych se přidal ke kamarádům Budějčákům, ale musím si najít čas: když si nedám do kalendáře lyže, tak na ně nepojedu.

Co vaše šátky? Narazil jsem na cifru 150, který přibyl poslední?
Teď už žádné nepřibývají, spíš je dávám na různé charity a aukce. Teď jich mám určitě méně, tak sto třicet. Myslím, že mám prakticky všechny možné. Většinou používám černý, ten mi i sluší.

Začali jsme si povídat o dětech, tak u nich skončeme: s Violetou hrajete pexeso a prý jste stále čekal, až vyhraje. Už se stalo?
Holky jsou hrozně šikovné, děti všeobecně, což mě fascinuje. A je krásně vidět, jak jdou dopředu. Stačí pár dní, když nejsem doma, a najednou říkají úplně jiná slova. Myslím, že v pexesu mě ještě neporazila, ale porazila mě v černém Petrovi. Ten mi zůstal.

Pavel Šporcl

Narodil se 24. dubna 1973 v Českých Budějovicích. V rodném městě ho jako malého učil i legendární jihočeský pedagog Ladislav Havel. Po studiích na pražské konzervatoři u Václava Snítila pokračoval v zahraničí. V letech 1991 – 1996 studoval nejdříve na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu, pak na Brooklyn College a Juilliard School. Po návratu do Česka dokončil studia na AMU.

Má na kontě mnoho cen, spolupracuje s řadou domácích i zahraničních orchestrů, hrává na prestižních festivalech. Jako jediného z mladé generace českých houslistů ho do své knihy Housloví virtuosové: od Paganiniho po 21. století zařadil světově uznávaný historik Henry Roth.

Rád překonává hranice mezi žánry, v posledních letech slaví úspěchy s cikánskou kapelou Romano Stilo Ensemble. Vážnou hudbu přibližuje mladým lidem, proslavil se hraním v šátku či modrými houslemi od Jana Špidlena.

Žije s herečkou Bárou Kodetovou (41), mají spolu dcery Violetu (4,5) a Sophii (2,5). Bydlí na vesnici ve středních Čechách. V létě se Šporcl rád vrací na chalupu do Nesměně u Českých Budějovic.

http://www.pavelsporcl.cz

Autor: Václav Koblenc

1.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
AUTOMIX.CZ
3

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Děti se v bystřické knihovně utkaly ve Člověče, nezlob se.
4

OBRAZEM: Bystřičtí se utkali v "Člověče"

Odemčené dveře stály seniorku 40 tisíc korun

Třeboň - V Třeboni se kradlo. Za vše mohou zapomenuté odemčené dveře.

Kdo se v uplynulém týdnu narodil v jindřichohradecké porodnici?

Jindřichohradecko - V jindřichohradecké porodnici se v uplynulém týdnu narodili:

V Los Angeles už někteří Češi odvolili

Los Angeles - Na Generálním konzulátu České republiky v Los Angeles mají již první volební den za sebou.

OBRAZEM: V knihovně otevřeli bibliobox. Poslouží ve dne i v noci

Jindřichův Hradec - Od čtvrtka je možné knihy do knihovny vracet i mimo otevírací dobu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení