Po mnoha letech prožitých v Praze jste se s manželkou přestěhovali do Jindřichova Hradce. Co vás k tomu vedlo?
Bez nadsázky, ale s přiznanou dávkou sentimentu, celoživotní vztah k Hradci, kde mám přes 200 let rodové kořeny z otcovy strany. A velká chuť něco z toho vztahu v dobrém smyslu toho slova „vytěžit“ nejen pro nás, ale snad i pro okolí, dokud je k tomu elán a zdraví. Ale taky únava staršího člověka z velkého města, které už zdaleka není tak přátelské jako kdysi.

Vydal jsi knižně pět knih pamětí svého kmotra a dědečka Antonína Langera. Jaký měly ohlas? Jsou již rozprodány, bude se dotiskovat, dají se ještě koupit?
Téma první knížky z dědových vzpomínek, „Rok v bývalém obchodě u Langrů“ jsem asi před deseti lety upravil pro rádio Vltava, protože jsme se ženou už předtím měli možnost pro rozhlas pracovat. K mé radosti se už během vysílání dvanácti dílů posluchači ptali, kde lze paměti koupit v knižní podobě. To – a v neposlední řadě na výsost profesionální spolupráce s akademickým malířem, knižním grafikem Janem Solperou, který dal všem knížkám výtvarnou podobu – nás v průběhu dalších let přivedlo k vydání dalších čtyř tématicky vymezených knih vzpomínek Antonína Langera na starý Hradec, které jsem se pokusil doplnit a přiblížit současnému čtenáři. Přestože zájem o ně byl také potěšitelný, kromě jedné jsou pořád ještě na skladě nejen v naší galerii.

Jaké to je vrátit se prostřednictvím dědečkových zápisů o mnoho let nazpět, do starého Jindřichova Hradce?
Podlehnout atmosféře města zhruba před sto lety je nejen zajímavé a často i zábavné, ale při srovnání ducha a priorit časů našich dědů a pradědů s naší neukotvenou dobou i docela poučné. Bohužel z toho dnes nevycházíme nejlíp…

Byl 17. listopad a uplynulo 20 let od sametové revoluce. Co se ti vybaví při vzpomínce na tento den roku 1989?
Protože jsme v té době se ženou žili v Praze a náš nevztah k režimu byl oprávněně silný, jako signatáři Několika vět jsme se zúčastnili původně vzpomínkového setkání a pochodu na Vyšehrad naprosto spontánně, tak jako mnohých předešlých shromáždění a protestních demonstrací. Na praskání žeber souseda v násilně sevřeném davu, které pak člověk na Národní třídě u Reduty zřetelně slyšel, se nedá zapomenout. Byla tam studená krutost těch, kteří lidi nerozháněli, ale tvrdě svírali do „presu“ i vyděšené oči mlácených lidí, nejen studentů. Nikoho z nás v té chvíli samozřejmě vůbec nenapadlo, že je pravě přímým účastníkem přelomové historické události.

Jsi předsedou spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce. Mají o historii svého města zájem i mladí lidé, či je to pouze záležitost těch dříve narozených?
Věkový průměr těch zhruba 400 členů je pochopitelně dost vysoký. Ale chodí mezi nás i lidé středního a mladšího věku, kteří se hlouběji zajímají o historii svého města a kteří jsou u nás velmi vítáni, takže nás zatím neubývá. Nechceme být nějakou živoucí fosilií, ale zajímáme se i o moderní historii, současnost a budoucí vizi rozvoje města, čemuž věnujeme také část setkání a přednášek. Je třeba si uvědomit, že už samotná existence spolku s nepřetržitým, pětaosmdesátiletým trváním, je svým způsobem raritou. Kromě nás, Hradeckých, se pravidelně schází i pražský kroužek hradeckých rodáků, s nimiž jsme v úzkém kontaktu.

Právě skončila šestá sezona na Zámeckém mlýně, který spravuje Jindřichohradecká kulturní společnost, které jsi jednatelem a také členem. V čem vidíš přínos mlýna pro město a jak vidíš jeho budoucnost?
Přínos Galerie Zámecký mlýn by asi měli zhodnotit jiní. Objektivně vzato určitě významně rozšiřuje sezonní nabídku hlavně pro návštěvníky našeho města. Právě v těchto dnech jsme po určitém váhání, způsobeném finanční nejistotou v blízké budoucnosti, prolongovali termínově končící smlouvu o užívání tohoto objektu s Národním památkovým ústavem jako jeho majitelem. Ta výzva je zkrátka pořád ještě silnější než všechny problémy spojené s provozováním. Tak nám napřesrok držte palce!

Prakticky od svého působení ve městě se také s manželkou věnujete režijní a dramaturgické práci v divadelním souboru Jablonský. Co vám tato práce dává? Je tu i něco, co vám bere?
Divadlu se s mojí ženou Sabinou věnujeme prakticky celý život. Já jsem již počátkem 70. let spoluzaložil a vedl netradiční pražské divadlo Lampa, které fungovalo až do roku 1990, kdy začal život jít rychleji než předtím. Ona vystudovala divadelní dramaturgii na DAMU a postupně pracovala v několika profesionálních divadlech. Byli jsme tudíž potěšeni, když nám v roce 2001 DS Jablonský ústy Václava Staňka nabídl spolupráci. Od té doby jsme se režijně, a občas nepatrně i herecky, podepsali každý rok nejméně pod jednu divadelní inscenaci. Občas máme možnost si vyzkoušet i netradiční divadelní postupy, třeba se žáky a studenty divadelního oboru ZUŠ nebo DDM. Každoročně na podzim také s dalšími partnery pořádáme tak zvané Dada inspirační dny, což je setkání příznivců autorského a netradičního divadla. Divadlo bere člověku čas asi jako málokterá obdobná činnost, ale chvíle strávené ve snaze vyložit autorovy myšlenky vlastními výklady a tvůrčími postupy, pro mě bývají snad ještě víc vzrušující než samotný výsledek celého toho složitého procesu s lidmi jakožto individualitami.

Spolu s manželkou provozujete galerii Inspirace, která se nachází v domě vašich předků. Jaký je současný život galeristů?
Nebudeme si namlouvat, že současná doba přeje obchodu s uměním. Snažíme se, kromě nabídky pro hradecké spoluobčany, z nichž mnozí mají vzhledem k poměrně nízkým výdělkům v našem kraji omezené finanční možnosti, vycházet vstříc také návštěvníkům města, aniž bychom slevovali z pomyslně stanovené laťky vkusu. Zatím nás to pořád ještě těší.

Langrův dům je stavba, kterou obdivují jak cizinci, tak i turisté z Čech a Moravy. Bylo složité tuto památku zachovat a jak se vůbec žije v takovém domě?
Na první část otázky by asi přesněji odpověděl můj bratranec doktor Jan Pokorný se svojí ženou Hanou, který se do rodného domu vrátil jako nájemník ještě hluboko v 70. letech, takže později, po restituci, znal skoro všechny jeho „mouchy“. Pak se udělala velká spousta práce, ale abychom byli spravedliví, dům byl historickou památkou, takže zdaleka nebyl zdevastován. Přesto věř(te), že příjemné stránky života v goticko – renesančním domě na náměstí jsou vyváženy, například výrazným omezením soukromí i dalšími specifikami bydlení ve starém domě.

Příští úterý se dozvíte, jaké otázky Jiří Langer položil jindřichohradeckému akademickému sochaři Vladimíru Krnínskému, a co na ně odpověděl.
Štafetový kolík předal předminulý týden fotograf, novinář a výtvarník Josef Böhm galeristovi a divadelníkovi Jiřímu Langerovi.