Trochu nostalgické, trochu dojemné a trochu křečovité. Takové bylo nedělní loučení folkové skupiny Jen tak tak ve Španělském křídle jindřichohradeckého zámku. Kapelu po 22 letech opouští její spiritus agens Miloslav Vokáč, společně se zpěvačkou Klárou Šimkovou, formace bude nadále fungovat zatím jako duo.

Večer měl programově v rukou celkem pochopitelně Vokáč, který složil většinu jentaktačích melodií. Po úvodním bloku kondolujících Kantorů, z nichž energicky působil – trochu paradoxně – především doyen Jan Filip, nastoupila hradecká čtveřice. Hodně zaplněný sál provedla takřka celou svou historií. Atmosféra vládla mile vzpomínací včetně závěrečných standing ovation, ačkoli o nějakém jiskření na pódiu nemůže být řeč: rozdělení na dvě poloviny bylo zjevné (Vokáč a Šimková vpravo, Nela Mládková a Pavel Jarčevský vlevo a mezi nimi jakoby díra) a i ty občasné úsměvy působily poněkud nevěrohodně.

Náboj měly hlavně sólové písně Šimkové; večírku ve stylu 'potěšíme starého pána' poslal ovšem šťávu především příchod dvou exčlenů. Míša Vadová zazářila v Zácloně a fajnšmekr ocenil kytarovou techniku Petra Pokovby.

S Vokáčem zmizí z pódií řada dobrých písniček, což je škoda. Na druhou stranu, některé z nich již stihly zlidovět a třeba zmíněná Záclona se na jednom letním táboře stala hitem. A jak napsal klasik z Ostravy: Dokud se zpívá…