Výtvarník Adolf Born, autor mnoha ilustrací, obrazů i kreslených večerníčků, který dal život mimo jiných i legendárnímu Machovi a Šebestové se psem Jonatánem, minulý měsíc oslavil osmdesátiny. V místnosti, které vévodí veliký stůl plný rozmalovaných obrázků, u stolu, za nímž vykukují desítky hlav s nasazenými klobouky a čepicemi, vzpomíná rodák z Českých Velenic na dětství a zve na nové jihočeské výstavy.

Slavíte kulaté narozeniny. Gratulujeme, a jak se cítíte?
Je mně osmdesát proti mé vůli. Když se mě někdo ptal, co bych chtěl, tak jsem říkal: Bylo by dobré být o tři roky mladší, to by úplně stačilo. Poněvadž když je člověk mladý, tak sbírá životní zkušenosti tak klopotně, že se většinou dostane do průšvihu.

Člověk by takovéhle slavné narozeniny nemusel ani mít, ale nevyhne se jim.

Zaplaťpánbůh, že můžu stále pochodovat, jezdit autem a pracovat. Takže je to vlastně v pořádku. Musím potěšit mladé lidi, že čím je člověk starší, tím má víc práce. Jako mladý jsem začínal v pětadvaceti letech a musel se sám uživit. Když se objevila nějaká mrňavá povídka v neznámém časopise, kterou mi byli ochotni dát ilustrovat jako mladému autorovi na zkušenou, byl jsem nadšený. Honorář jsem považoval za něco vedlejšího, ale hlavní bylo, že vyjde tiskem moje kresba.

Ale když je člověk starší a tím pádem známější, tak od něho chtějí víc věcí. A člověk je pomalejší, protože si klade za úkol, aby ilustrace byla vypracovaná. Aby to nevypadalo, že když je člověk starý, tak práci vezme hákem. Hákem ji mohou brát mladí, my staří ne.

Je pravda, že umělci zrají jako víno?
Zní to hezky a klidně bych to také potvrdil, ale přitom bych přihmouřil obě oči. Miluji víno, i když u nás v jižních Čechách není tak obvyklé, jako na Moravě, třeba ve Valticích nebo Mikulově. Vypiju za rok maximálně jednu skleničku piva, ale víno mám každý den. Pití vína patří k životu. Pochopitelně, že nezůstane u jedné skleničky. Jedna sklenička musí stačit mladým kolem osmnácti let, ale ti jsou zase divočejší. Člověk má pít a jíst, na co má chuť.

A jaké víno mám rád? Jsem vlastenec, a protože jsem přitom monarchista, tak jsem vlastenec rakousko-moravský. Bílé víno je nejlepší na Moravě a v Rakousku. Při červeném víně jsem už trošku víc do světa, protože španělská a francouzská jsou vynikající.

Narodil jste se v Českých Velenicích, a i když se vaše rodina odtud vystěhovala, zůstaly vám v paměti, že?
Velenice jsou pro mě kupodivu dodnes určitou formou inspirace. Tenkrát ještě staří dědové měli svoji vlastní módu. Každý musel mít frajersky naražený klobouk, většinou tmavý, tmavé sako a tmavé kalhoty. Seděli na nádraží, pokuřovali a dívali se, jak jezdí vlaky do dálných končin. Moje teta měla na nádraží trafiku. Naučila mě také kouřit, ale naštěstí jsem toho potom nechal.

Oboje moji prarodiče, dědové a babičky, jsou z jižních Čech a kupodivu se názvy rýmují, protože jedni byli z Velenic, druzí z Ledenic. Jižní Čechy jsou zdrojem inspirace, abych to tak hezky nazval. Děda s babičkou a příbuzní z Velenic měli vždycky dramatičtější osudy.
Když Rakousko a později část pohraničí obsadili Němci, tak se většina lidí musela vystěhovat. Babička s dědou se stěhovali k Budějovicím, ale po válce se samozřejmě hned vrátili zpátky. Pak je zase vystěhovali komunisté, poněvadž žili blízko hranic, kde nesměl být nikdo z normálních lidí.

Měli jsme to komplikované, protože přesně polovina rodiny žila v Československu, zatímco druhá poloviny rodiny žila odjaktěživa v Rakousku. A moji bratranci, potvory, neuměli ani slovo česky, takže my, můj bratranec z Prahy a já, jsme museli mluvit plynně německy, abychom se s nimi dohovořili.

V té době, o které člověk nehovoří rád, to bylo těžké. Když jsem psal příbuznému do zahraničí, na poště jsem musel odevzdat občanku, ze které si úřednice opsala data a vyplnila, jaký vztah mám k adresátovi. Teprve potom mohla být pošta odeslána. Pro dnešní mladé lidi to zní jako pohádka, ale v téhle „pohádce“ jsme žili.

Vraťme se zpátky do vašeho dětství. Kdy jste začal malovat a kdy jste si začínal uvědomovat, že se chcete malováním živit?
Už na obecné škole, což byla tenkrát od první do páté třídy, jsem trochu kreslil. Vím, že nějaký učitel mi tenkrát říkal: Tak a nakresli mně psa, jak za něco tahá. Tehdy jsem si uvědomil, že nakreslit psa jsem uměl, ale nakreslit psa, jak namáhavě za něco tahá, už byl kumšt. A poznámka učitele, který samozřejmě nebyl výtvarně vzdělaný, mě vedla k hlubšímu poznávání, jak se kdo, zvířata i lidi, chovají.

Od takových třinácti let, to už jsem byl na vyšehradském gymnáziu v Praze, jsem měl dokonce i přání, čím bych chtěl být. Chtěl jsem být ilustrátorem. Říkal jsem si, že malování obrazů je sice bezvadné, ale dělat do knížky ilustrace se mi zdálo daleko zajímavější a tajemnější. Tak je prima, že jsem se stal ilustrátorem, protože co může být lepšího, než když se vám splní dětský sen?

K vašim známým postavičkám patří psi, připomeňme třeba večerníčkové Jonatána a Baryka nebo bývalého maskota televize Nova psa Nováka. I na zahradě vám teď jeden běhá. Kdy jste si psy oblíbil?
Když jsem byl dítko, tak psy měli děda s babičkou na venkově, ale my v Praze v činžáku ne. Teprve s mojí ženou jsme si pak pořizovali psy, kteří u nás žili až do regulérního skonu. Dožili se tak patnácti šestnácti let. Většinou umřeli jako lidi. Speciálně psi se totiž chovají úplně jako lidi. Jejich touhu mít někoho mají lidé také. Proto se žení a mají děti. Pes přesně ví, co chce, a umí to naznačit. Proto není velký rozdíl mezi psy a lidmi.

Začíná léto. K vašim oblíbeným místům patří Turecko nebo Řecko, kam jezdíte. Nechtěl byste tam zůstat pár měsíců, bydlet tam a malovat?
Jeden z mých dobrých známých, režisér Mikuláštík, tam za divadelní inscenaci dostal místo honoráře chatu u moře. Vždycky mě tam zve, abych tam byl, ale je to těžké. Mám neustále práci a musím něco udělat, takže naše výlety k němu jsou maximálně na týden. Týden už považujeme se ženou za prima delší dovolenou.

Jediné místo, kde jsme déle, a to dvanáct dnů, je městečko v Řecku na Peloponézu, kde také kreslím.

Den jedeme autem do Benátek, pak dvě noci a den strávíme na lodi a ještě den, než na místo dojedeme. Na cestě strávíme více než tři dni, takže tam a zpátky je to dohromady týden. A s dvanácti dny na místě to už je dovolená, že se někdy za její délku až stydím.

Dříve to ale bylo jiné. V rakousko–uherských dobách jezdívali malíři do exotických krajů na měsíce. Vím, že Ludvík Kuba jel kamsi s manželkou, a vlak zastavil v Mostaru. Malíř se díval na lidi a povídá své ženě: Hele, Maruško, tady zůstaneme, poněvadž to si potřebuji nakreslit. Zůstali tam asi dva měsíce, a teprve pak pokračovali dál. Což je v dnešní době už neuskutečnitelné.

Byla to krásná doba pro malíře…
Myslím si, že to byla bezvadná doba. Předně bylo strašně moc objektů k malování, ať už lidi či krajiny, kde nejezdily vlaky. Venkovani byli velmi rázovití, takže tehdy bylo inspirace na kila.

Není vzpomínkou na tu dobu také vaše sbírka čepic, helem a dalších pokrývek hlavy, kterou vlastníte? Jak jste se k nim dostal?
K čepicím jsem přišel kupodivu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tam totiž byl kult pokrývek hlavy, ale v jiném slova smyslu. Třeba na škole profesora Františka Tichého museli žáci v určitém období namalovat cylindr, ale tak, že každý lesk na cylindru musel být přesný. Když se to Tichému nelíbilo, vzal hůlku se stříbrnou rukojetí, tou mávl a roztrhl obraz a řekl: Napni si nový papír a udělej to pořádně znova.
U nás, protože jsme byli školou ilustrací, jsme malovali, jak měli nasazenou pokrývku hlavy četníci, strážníci a další, poněvadž se k těmto postavám vázaly různé povídky. Tam jsem propadl kouzlu pokrývek hlavy.

Některé jsem zakoupil, ale většina z nich, asi devadesát procent, jsou dary. Lidé mi je nosí, jak se to dozvědí, ale teď už je zdvořile odmítám, poněvadž je už nemám kam dávat.

Mám jich něco kolem 250, ale všechny tady v místnosti ani nejsou. Jsou chudáci v různých bednách a to pro ně není důstojné.

S vaší tvorbou se lidé na jihu Čech seznámí v Galerii Knížecí dvůr v Hluboké nad Vltavou i v Galerii Inspirace v Jindřichově Hradci. Koho na výstavu do Hradce pozvete?
Samozřejmě, že zvu všechny lidi z okolí. Dám vám tam záměrně novou a starší grafiku, aby si každý mohl vybrat, co se mu líbí.

Jinak mám také novou výstavu v Praze na nábřeží naproti Mánesu. Je tam moderní nová galerie, která se jmenuje Moderna. Přede mnou tam byla výstava Kamila Lhotáka, mého přítele, kterého jsem skutečně velmi miloval. Tam mám dokonce i pastely, které jinak málo ukazuji nebo dávám prodejně do galerií, protože jich není zase tak moc. Chystám i výstavu v Poštovním muzeu, kde budou známky, které jsem dělal, takže pořád se něco děje. A to jsem rád.

ADOLF BORN:
Známý český ilustrátor a malíř se narodil 12. června 1930 v Českých Velenicích na česko–rakouské hranici. V letech 1950–1955 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze . První knížky vydával se spolužákem Oldřichem Jelínkem. V roce 1970 mu vyšla kniha Bornografie. Ilustroval desítky knih (např. Robinson Crusoe, Muž s dýmkou a houslemi, Pipi Dlouhá Punčocha, cyklus Bořík a spol.) a je autorem desítek animovaných filmů a večerníčků, např. Robinson Crusoe, námořník z Yorku, Mach a Šebestová, Žofka a spol. Je ženatý, má dceru, žijí v Praze.