Předchozí
1 z 6
Další

Jsem z pošťácké rodiny a mám poštu v krvi, říká Dagmar Dvořáková

Dagmar Dvořáková, původem z Lodhéřova, pracovala celý život na poště. Její tchán, švagr a první muž byli také pošťáci a v poštácké tradici pokračuje i její dcera. Paní Dvořáková pamatuje doby, kdy poštáci křižovali svěřeným rajonem na kole a doručovali tak psaníčka za každého počasí. Zažila též pravidelné střelecké kurzy, kde se učila bránit poštu, pokud by došlo k jejímu přepadení.

Zdroj: Deník/ Jana Formánková

Naše stará garda ještě měla služební zbraně a chodili jsme pravidelně střílet na střelnici v Jindřichově Hradci. Doručovatelky měly chodit ozbrojené i do svých rajónů. Ráno jsem jim pistoli s náboji vydala a po práci mi ji vrátily. Pokud by poštu někdo přepadl, nesměli jsme vystřelit jako první. Pokud by lupič zaútočil, nesměli jsme ho zastřelit, ale jen postřelit třeba do nohy. Naši poštu ve Stráži nad Nežárkou naštěstí nikdo nepřepadl.

1Zdroj: Deník/ Jana Formánková

Jsem už 13 let v důchodu, ale stále odebírám Poštovní noviny. V listopadovém čísle jsem se dočetla, že pošta ve Stráži byla založena 15. prosince roku 1849 a letos slaví úctyhodných 170 let. Původně se nacházela v budově pozdějšího JASU na opačné straně náměstí, ale tu už jsem nezažila. Já jsem od roku 1972 pracovala skoro 40 let na poště v domě č. p. 55, kde je úřad dodnes. Ve stejném domě jsme s manželem, který byl vedoucím pošty, dostali služební byt. Za mne tu ještě bývala telefonní ústředna, kde pracovnice spojovala hovory.

2Zdroj: Deník/ Jana Formánková

Ve strážském rajonu se za mých časů doručovala pošta převážně na kole. Jedna trasa vedla přes Dolní Lhotu a Dvorce, druhá zahrnovala Dubovici, Příbraz a Prohánidla, třetí Plavsko a další město Stráž nad Nežárkou. K rozvozu jsme používali soukromá kola, ale nejprve to muselo povolit naše vedení. Kola nám práci hodně ulehčovala, protože jsme vozili balíčky, korespondenci a noviny. Když k tomu vezete třeba ještě dvacet Vlast, to už se kožená pošťácká brašna přes rameno pěkně pronese. Jezdili jsme za každého počasí, v dešti v pláštěnce. Jednou v zimě jsem uklouzla a spadla na ledovce. Na kondičku bylo doručování na kole opravdu dobré a v létě to byla krásná práce.

3Zdroj: Deník/ Jana Formánková

Když bylo potřeba, také jsem doručovala. V Příbazi se mi pošta roznášela moc dobře, v Plavsku mě mátla místní jména. Chalupy se tam stále nazývaly podle původních obyvatel, kteří už v nich dávno nežili. Zůstala mi profesionální deformace, že si pamatuji lidi podle popisných čísel. Poštu jsem vždy milovala a jak staří dobří pošťáci postupně odchází, bohužel přibývá méně zodpovědných lidí, kteří nemají k pošťácké práci vztah. Nějaký doručovatel třeba vyházel pytle s dopisy do škarpy, jinde zas utekl s důchody. Je mi to líto, protože dříve patříval pan poštmistr mezi vážené občany.

4Zdroj: Deník/ Jana Formánková

A jak vypadá cesta dopisu? Když ho přinesete na poštu, opatříme ho známkou a poštovním razítkem. Za mne se dopisy ještě ručně třídily do pořadače podle směrovacích čísel. Pak se ukládaly do poštovního pytle a odvezly se na přepravní poštu v Hradci. Odtud putovaly až na poštu s příslušným směrovacím číslem a ta je následně doručila jejich příjemci do schránky. Vždy jsme se snažili donést na správné místo i dopisy s neúplnými adresami. Můj muž díky tomu jednou dostal dopis od kamaráda z Děčínska nadepsaný Jiří Strnad - bílý dům, Stráž nad Nežárkou.

5Zdroj: Deník/ Jana Formánková