Předchozí
1 z 6
Další

Do kamenosochařského řemesla se Jiří Topič už narodil. Jeho tatínek se mu totiž věnoval už od střední školy, kterou vystudoval v Hořicích v Podkrkonoší. To byla dříve u nás jediná podobná škola, která už má téměř 250letou tradici. Po skončení školy pracoval jako mistr v lomu. Nejdříve v Mělníku v kamenické dílně. Potom ve Světlé nad Sázavou nebo v Pelhřimově. Nakonec dostal místo v jindřichohradeckém výrobním družstvu Kámen, kde pracoval jako vedoucí. K zaměstnání získal i byt, a když malému Jiřímu byly tři roky, tak se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce.

Zdroj: Deník/ Lucie Váchová

Moje maminka v družstvu Kámen také pracovala, takže má první cesta ze školy vždy vedla tam. Vlastně jsem tam strávil dětství. Nepamatuji se, že by mne rodiče ke kamenosochařství nějak směrovali. Až pak, když se v sedmé osmé třídě začalo rozhodovat, co dál. Můj táta vždycky pěkně maloval, já jsem se tomu začal věnovat až právě v tomto období. Vlastně ještě později. Nejdříve jsem šel na učební obor kameník do Lipnice nad Sázavou. Ale po základce už jsem měl jasno a o ničem jiném jsem neuvažoval. V prváku to nebyla žádná legrace. V šest ráno jsme vzali kufr s nářadím a vyrazili jsme na praxi. Celý rok jsme dělali ručně venku, v zimě, v létě. Teď to dokážu ocenit, protože ruční řemeslo už vás dneska nikdo nenaučí. Řekl bych, že tak třetina ročníku u oboru zůstala. Dneska už je to vzácnost.

1Zdroj: Deník/ Lucie Váchová

Když jsem se vyučil, tak můj táta v Hradci budoval vlastní firmu a rozjížděl podnikání. Koupil pozemek u hřbitova, na kterém firma sídlí dodnes. Táta doma začal kreslit reklamní cedulky a rozvážet je po hřbitovech. Mně se ale nechtělo hned jít do rachoty, tak jsem se rozhodl pro další studium na umělecké průmyslovce v Českém Krumlově. V té době to byla poměrně mladá škola. Když jsem přišel do prváku, tak teprve odešli první čtvrťáci. Tam jsem strávil pěkné čtyři roky a vystudoval jsem maturitní obor kamenosochař. Po maturitě jsem pak nastoupil do naší firmy.

2Zdroj: Deník/ Lucie Váchová

Na práci s kamenem je pěkné to, že vím, že tu po mne něco stovky let zůstane. Představuji si občas, kde bude má práce stát a kdo bude chodit okolo. Když opravuji historická boží muka nebo kříže, vím, že přede mnou tu práci dělal někdo třeba před dvě stě lety. Ta trvanlivost, ať už zpětně nebo do budoucna, ta se mi líbí. Kámen je totiž jedním z nejodolnějších materiálů.

3Zdroj: Deník/ Lucie Váchová

Pomníky tvoří 70 až 80 procent mé práce. K tomu uměleckému, co jsem se naučil v Českém Krumlově, se dostanu jen příležitostně. Má první práce po ukončení školy směrovala na Frankův Dvůr, kde jsem sekal z pískovce sokola a erb. Před čtyřmi lety jsem sekal hlavu svatého Václava nad portál kostela v Počátkách. Další mou prací je například sokol na památníku z první světové války v Bednárci.

4Zdroj: Deník/ Lucie Váchová

Přemýšlím nad rozšířením licence i na restaurátorskou, abych mohl pracovat také na památkově chráněných objektech. Přímo sochařský sen asi nemám. Poslední dva tři roky vidím, kolik mi firma zabírá času. Abych si mohl plnit sochařské sny, budu si muset počkat asi až do důchodu. Mám dva syny, je jim deset a čtrnáct let. Oba jsou hokejisti, tak mají plnou hlavu něčeho úplně jiného. Budoucnost jim nijak neplánuji. Ať si klidně získají zkušenosti jinde a za mnou mohou kdykoliv přijít. Nechávám jim volnost v rozhodování.

5Zdroj: Deník/ Lucie Váchová