Jak trávíte dnešní dny, kde cestujete nebo se nacházíte doma v Čechách? Setkal jste se s nějakými potížemi při cestování z důvodu pandemie koronaviru?

Zrovna jsem se vrátil z Vídně, kde měla být slavnostně znovuotevřena galerie Albertina, která však nakonec zůstala kvůli pandemii koronaviru zavřená. Na hranicích s Rakouskem jsem se tak znova ocitl v době, kdy jsem jel s tátou do Gmündu pro první kazeťák typu dvojče. V té podobnosti je však jeden zásadní rozdíl. Tehdy se hranice bouraly a nás zachvacoval opojný pocit svobody. Dnes se naopak Schengen uzavírá a nás se zmocňuje panika z „konce světa“.

Překvapilo vás chování lidí?

To sebezáchovné nikoliv. Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížně se čelí panice, kterou obvykle doprovází stres. Člověk může tisíckrát vědět, že toto rozpoložení snižuje obranyschopnost, ale každému chvíli trvá, než získá odstup a přestane jednat zkratkovitě. Prázdné regály, masové nakupování a dlouhé fronty jsou oblíbenou karikaturou Čechoslováků ještě z dob socialismu, ale mně osobně to nijak směšné nepřijde. Samozřejmě že existuje umírněná a hysterická míra zásob a připravenosti, nicméně tzv. prepperům se v těchto dnech již asi nikdo nesměje.

Jak se díváte na paniku, kterou v lidech strach z koronaviru vyvolává?

Masová panika je samozřejmě nežádoucí, protože je sama o sobě nakažlivá a provází ji vyhrocené chování spojené s nedostatkem informací. Jako Táboráci sice husitům vděčíme za Tábor, ale neuškodí si připomenout, že husitské bouře, plenění i “spanilé jízdy” spustila panika založená na víře v druhý příchod Kristův a strašlivé skonání věků, před nímž se věřící uchylovali “na hory”. Z tohoto pohledu mě tudíž překvapilo spíše to, jak rychle se sociálními médii šíří téměř středověké fámy, dezinformace či rovnou fake - news, kterým je současný člověk hotov uvěřit. Sociální infekce totiž může napáchat mnohem více škody, nežli samotný koronavirus, který má i v seriózních médiích až příliš virální marketing.

Dovolíte si odhadnout vliv či dopad pandemie na budoucí mezistátní cesty a turismus vůbec?

O cestování v posledních dnech přemýšlím skutečně často. Nedávno jsem totiž musel vymyslet, jak odpřednášet předmět Cestopisná žurnalistika v době, kdy se zavřely univerzity a nikdo nikam necestuje. Ještě minulý semestr byl totiž horkým tématem overturismus (nadměrný turismus). O necelý měsíc později jsou historická centra měst, která čelila neustávajícímu náporů turistů, liduprázdná. V “města duchů” se přes noc proměnily nejen Benátky, ale třeba i Český Krumlov. Mnozí turisté jsou v karanténě, lidé se raději drží doma a nemohou cestovat ani za hranice svých států. Z nadměrného turismu se stal opačný problém, ale i hledání nových forem cestování.

Nechci tím říct, že by se cestování změnilo v putování postapokalyptickou krajinou jako vystřiženou z McCartyho románu Cesta; ale určitě se do něj propíší nové, méně masové a méně selfíčkově rozjásané trendy.

Jaký je váš pohled na současnou situaci z antropologického hlediska?

Většinu oblastí Asie, z nichž rod koronavirus vzešel, jsem procestoval v době, kdy byl kromě smogu “čistý vzduch”. S výjimkou Hongkongu, který byl na sklonku epidemie SARS. Pamatuji si, že jsem tehdy procházel přelidněným sídlištěm, v němž žili lidé stěsnalí na pár metrech čtverečných, ale i takzvaní “ptačí lidé” živořící v obytných klecích. “Králíkárny” - jak nelichotivě přezdíváme našim panelákům - se s tímto bydlením naprosto nedají srovnat, navíc v nich nechováme hospodářská zvířata, ale maximálně tak zakrslého králíka či jiného domácího mazlíčka. V Hongkongu to však byly alespoň slepice či okrasní ptáci, se kterými lidé obchodují na trhu. A právě z těchto míst se nejčastěji šíří zoonózy – infekce přenosné ze zvířat na lidi, které se v propojeném, globalizovaném světě snadno a rychle rozšíří podobně jako nová forma koronaviru. Není bez zajímavosti, že globalizaci i epidemie civilizačně neznámých chorob rozvezly na kontinenty již objevné plavby, spojené například s hledáním nových obchodních cest do Indie.

Jak nahlížíte na světové dění? Co si myslíte o opatřeních proti šířící se nemoci?

Epicentrem nákazy se nyní stala Evropa, protože v Číně se podle všeho podařilo epidemii zastavit. Na starém kontinentě se tu pozdě, tu salámovou metodou zavádějí opatření, které zafungovaly: izolace virem napadených oblastí a minimalizace společenského kontaktu. Nikdo totiž nechce dopustit nekontrolovaný a výbušný růst nákazy, který se odehrál v Itálii díky podcenění situace a nešťastnému shlukování turistů, v průměru nejstarší evropského obyvatelstva a nakažených zdravotníků.

Buď jak buď, populace musí být do určité míry virem promořena, aby na něj získala obranyschopnost či lék, podobně jako na chřipku, kterou samozřejmě nový typ koronavirus není, protože se jedná o zcela odlišné rody virů. Všichni samozřejmě doufáme, že se pandemii podaří zastavit co nejdříve a že nám k tomu pomůže třeba i teplé počasí, ale povaha nákazy je stále do značné míry živelná a nevypočitatelná. Podobně jako ona příslovečná „černá labuť“, tedy nepředvídaná událost s fatálním dopadem na život jedince i celé společnosti.

Považujete to například za příležitost zamyslet se, zastavit se v hektické době? Každý to prožívá jinak, někdo se odebere do ústraní, jiný to považuje za zajímavou zkušenost.

Samozřejmě, to je to první, co člověka po opadnutí paniky napadne. Zastaví se, udělá si pořádek doma i v žebříčku hodnot. Projde si důvěrně známá místa jindy přelidněných měst a nahlédne na ně jinýma, cizíma očima či jakoby je viděl poprvé. Na cestě životem udělá pár kroků zpátky, a na kdysi přehlédnutých rozcestích se rozhodne, kudy se vlastně vydat dál. Ano, to vše je žádoucí a v naprostém pořádku. Problém je v tom, že nemůžete stát příliš dlouho. Evoluce ani ekonomika nepočká a i něco tak “malého a primitivního” jako je vir má před námi stále velký náskok. A tudíž, chcete-li s dobou držet krok, musíte vlastně pořád běžet. Jinak nemáte šanci vyhrát.

Michal Josephy se narodil 20. června 1977. Kromě antropologie a fotografie věnuje dalším profesím. Je to dobrodruh, novinář, spisovatel či vysokoškolský pedagog. Při své profesní dráze navštívil více jak stovku zemí světa. Na kontě má několik cen v oblasti pouliční fotografie z Paříže,Tokia, Londýna či San Franciska. Spolupracuje s National Geographic, jako publicista se zaměřuje na vědecko–populární a cestopisnou žurnalistiku. Mimo jiné nafotil kalendář pro UNICEF. Je spoluautorem knihy Kmeny 0. Jeho vlastními díly jsou knihy Světy mezi světy, Jasný případ či Anatomie trendu.