Peníze nesmrdí. Tento okřídlený výrok přiřkla historie Titu Flaviovi Vespaniovi, který vládl v Římě okolo roku 70 našeho letopočtu a proslul svou hrabivostí. Památnou větu měl údajně vyslovit směrem ke svému synu Titovi, jenž mu vyčítal uvalení daně na veřejné záchodky. Naši ústavní činitelé jsou zřejmě velkými znalci antických dějin a zmíněný citát si vepsali do štítu zlatým perem. Ve vymýšlení nejrůznějších daní, poplatků a tax jsou takovými přeborníky, že i hamižný Vespanius je proti nim pouze ubohý břídil. Příkladem může být i spotřební daň z lihu, která narostla do takových obludných rozměrů, že začíná pomalu ale jistě ubírat kyslík tradičním českým výrobcům lihovin. Lahvičku rumu na zahřátí už si zkrátka nemůže každý jen tak dovolit a prodej rok od roku nezadržitelně klesá. To ovšem neznamená, že by Češi přestali pít. To tedy ani náhodou. Díru na trhu totiž okamžitě zaplnili kořalečníci exotických jmen i vizáže, kteří s náruživostí mladých chemiků vyrábí pro zchudlé obyvatelstvo této krajiny cenově dostupné životabudiče. Stačí říznout denaturák savem, přidat trochu tresti a je na světě likér jedna radost. Pravdou je, že po vypití takové dobroty lidé kapou jako na běžícím pásu a ve mě začíná hlodat červík pochybnosti, zda to celé není naplánovanou součástí důchodové reformy. milan.soldan@denik.cz