Mikuláš Bek kroutí druhý rok v křesle ministra školství a z očekávání, jež se s ním pojila, zbylo velké nic. Respektive tři kauzy: nájem za Bekův pražský byt za 57 tisíc korun měsíčně, Bekovy náhrady ve výši milion korun ročně za funkci senátora, kterou prakticky nevykonává, a Bekova cesta s majáčkem po zacpané dálnici, protože musel být rychle doma v Hajanech.

Samozřejmě přeháním, ale všechny tyto maléry s pachutí papalášství jsou přesně tím, co vytáčí učitele, rodiče a třeba i kuchařky, školníky a uklízečky, na jejichž platy nejsou ve státní kase peníze. Nemluvě o tom, že těch 130 procent průměrné mzdy pro pedagogy je hypotetické číslo, neboť k jeho reálnosti na výplatní pásce vede cesta víc než trnitá.

Nesplněné vládní sliby

Ve slovním hodnocení by Mikuláš Bek dostal pochvalu za dvě věci. Nechal volnou ruku šéfovi Cermatu Miroslavu Krejčímu, aby na koleni připravil a spustil digitální přihlášky na střední školy. S minimálními zádrhely systém funguje, takže ubylo vystresovaných žáků, matek a otců. Tlak na zvýšení kapacit všeobecně vzdělávacích oborů vedl k tomu, že kraje budou moci zřizovat víc gymnázií a lyceí, aniž by jim ministerstvo házelo klacky pod nohy.

Malé nevýznamné plus si Bek připsal i za to, že si přes odpor ministra financí vydupal pár miliard navíc, byť častokrát na úkor učitelů. Ředitelé mnohde museli sáhnout do jejich přihrádky, aby udrželi ve školách obslužný, ovšem nezbytný personál. O tanečcích kolem peněz do vzdělávání by se daly napsat romány. Například o slibu Fialovy vlády, že se na ně bude vydávat tolik prostředků, kolik je běžné v zemích OECD, tedy 5,1 procenta hrubého domácího produktu. Papír snese vše, neboť letos je Česko na 4,3 procenta a na lepší časy se neblýská.

V kolonce neúspěchů je toho mnohem víc. Teprve plošná stávka učitelstva donutila ministra změnit výpočet státem placených odučených hodin, tzv. Phmaxů. Naopak ani opakované protesty vysokoškolských učitelů humanitních fakult nehnuly s jejich tristním postavením, jež jim nemůže závidět nikdo, natož pokladní v Lidlu. Bek se holedbá, že příští rok chce finanční situaci univerzit výrazně vylepšit. Otázka je, zda by spíš neměl nadhodit téma redukce jejich počtu a zavedení školného. Kvalita výuky na některých vysokých školách je totiž mizerná, vycházejí z nich absolventi, kteří mohou nabídnout jen pár zaprášených pouček z dvacet let starých skript.

Zahnívající problém

To ale pořád píšu o penězích, přičemž problém tuzemského školství je daleko komplexnější. Nedaří se srovnat úroveň vzdělávání napříč republikou, jak to doložily přijímačky na maturitní obory. Zatímco na Gymnázium Lovosice stačilo uchazečům k přijetí 33 bodů, na Gymnázium Matyáše Lercha v Brně museli získat minimálně devadesát. Při svém nástupu Bek potvrdil, že největší slabostí vzdělávacího systému je reprodukce sociálních rozdílů. S tím se nepohnulo byť o píď. A zcela zamrzla debata o nahrazení jednotné přijímací zkoušky testováním v uzlových bodech vzdělání (5. a 9. třída ZŠ) či o prodloužení školní docházky na deset let se dvěma povinnými roky na střední škole. Nesměle se mluví o nutnosti snížit počet odkladů nástupu do prvních tříd z 24 procent aspoň o polovinu.

Ale to pořád nejsem u podstaty potíží. O ní výstižně hovoří Radko Sáblík, ředitel skvělé Smíchovské střední průmyslové školy a spoluautor Strategie vzdělávání 2030+. Hlavní trable českého školství popsal ve dvanácti bodech, z nichž cituji: „Ředitelé a učitelé většinově nepodporují vnitřní motivaci žáků se vzdělávat, naopak je záměrně vedou k pasivitě, aby měli ‚klid na práci‘. Cílem je, aby všichni uměli všechno průměrně. Vzdělávání nerozvíjí dostatečně klíčové dovednosti typu komunikace, prezentace, argumentace. Nevede je k podnikavosti, ale vnímá je jako budoucí ‚vykořisťované zaměstnance‘. Učí je pracovat v šablonách, podle nadrcených postupů.“

Smutná data poskytl i průzkum PISA, který se věnoval vztahu učitelů a žáků. V tuzemsku si třináct procent dětí myslí, že učitelé jsou na ně zlí, devatenáct procent z nich má strach a 37 procent míní, že si jich neváží. Česko dopadlonejhůř ze všech čtyřiceti sledovaných zemí. A v průzkumu, který se zabýval tvůrčím myšlením patnáctiletých školáků, se umístilo na čtvrtém místě od konce. Novým věcem se učí rádi, ale ne ve škole. Jak sdělili, v ní mají podporu ke kreativitě minimální. Takto tedy vypadá priorita všech politických stran a vlád za posledních dvacet let? Když to shrnu, vlastně je docela jedno, tráví-li ministr školství Mikuláš Bek čas s rodinou v Hajanech, nebo ve svém úřadě. Na mizerný stav školství to nemá žádný vliv. Neboli Godote, kde jsi? České děti na tebe čekají už příliš dlouho.