Po povodních v roce 1997 bylo víc zkušeností

Jejich oranžové vesty s modrým trojúhelníkem byly vidět jak v Opavě, tak i v Litovli a na dalších místech.

V první vlně vojáci tehdejší 72. záchranné a výcvikové základny Civilní ochrany pomáhali obyvatelům při evakuaci. Na zásah vzpomíná tehdejší velitel záchranné skupiny František Nasadil: „Jeli jsme do Opavy, kde jsme pomocí dvou přepravních transportérů PTS–10 přepravovali lidi ze zatopené části města do další části. Museli jsme je mnohokrát přemlouvat, aby s námi jeli, nechtěli, čekali jsme, až se rozhodnou.“ Do transportéru se vešlo 74 lidí.

První odjeli králíci

Zažili i kuriózní příhody, kdy za nimi přišel muž a prosil je, aby mu převezli králíky.

„Pak jsme seděli a pokuřovali jako velcí záchranáři, že jsme zachránili dvacet zvířat a on za námi přišel znovu, abychom mu dovezli ještě také manželku. I o tom byly povodně v roce 1997,“ popisuje Nasadil.

Některé historky však zdaleka nebyly tak úsměvné, to když jeden majitel domu chtěl po vojácích, aby mu zaplatili dveře. „Transportér totiž nedokázal těsně připlout až k domu, takže jsme kolikrát museli vysadit dveře, dát je z okna k mašině, aby lidé mohli nastoupit,“ vysvětluje Nasadil.

Podle jeho slov ale asi nejhorší a emotivně nejsilnější byla evakuace nemocnice v Uherském Hradišti, kde byli i dlouhodobě ležící pacienti.
S mnoha dalšími záchranáři se shoduje na tom, že povodně v roce 1997 byly jiné v tom, že chyběly zkušenosti, neměli je záchranáři, ani obyvatelé.

Kde ohřát jídlo

Třeba taková banální věc, lidem se rozvážely potraviny, ale pak se ukázalo, že si je vlastně nemají, kde ohřát. „Ale na druhé straně byly asi lepší v tom, že při následujících záplavách se již hodně lidí na neštěstí snažilo profitovat,“ dodal.

Ve chvíli, kdy jindřichohradečtí záchranáři odjížděli na záplavy, nikdo nevěděl, jak dlouho tam budou. Nakonec vojáci na odstraňování následků povodní pokračovali až do května dalšího roku a za krátký čas vyjížděli na záplavy na Rychnovsku.

Ve druhé vlně v roce 1997 vyjel na Moravu také Luboš Oravec, dnes náčelník operační skupiny 44. lehkého motorizovaného praporu v Jindřichově Hradci. Jejich úkolem bylo poté, co opadla voda, likvidovat následky.

„Prvně jsme asi dva dny byli v Troubkách a dostali jsme za úkol vyklízet nějakou drůbežárnu. Člověk vůbec nevěděl, do čeho jde a informace o tom, jak to tam vypadá ,měl jenom z médií. V té drůbežárně bylo hnusné bahno, výkaly, byl cítit čpavek, opravdu to byla síla. Před námi nějaká skupina odvážela mrtvou drůbež a my jsme potom šli a přes noc připravovali odsun živých zvířat z vyšších pater. Připravili jsme agregát na výrobu proudu, abychom měli světlo a kolem čtvrté hodiny ráno přijel kamion a drůbež se naložila,“ popsal začátky svého účinkování na Moravě Oravec.

Pak se přesunul do Olomouce do zaplavené čtvrti Černovír. Tam tedy kuriózně pobyl jen týden a odjel se ženit. Vystřídal ho kamarád, kterému to na dalších povodních vrátil.

„V Olomouci jsme už pomáhali lidem vyklízet zničené vybavení, nábytek a další věci. Většinou všichni byli rádi, že jim někdo pomáhá.
Nejdříve se odstraňovala uhynulá zvířata, aby se nešířily nemoci. Viděl jsem třeba, jak voda semlela králíkárnu a zůstal z toho jen obrovský chuchvalec. Pak už se jenom vynášelo, co šlo zachránit, se omylo, ale bylo toho málo. Zhruba tak 70 procent věcí bylo zničených. Do domů totiž nepřišla jen voda, ale i bahno a špína. Šlo to nahoru i kanálama,“ zmínil.

Právě odpad byl podle jeho slov největší problém. Vše ale bylo zorganizované, vojáci vyklízeli domy a samospráva se starala o odvoz na skládku. Další skupina vojáků měla třeba na starosti zabezpečení teplé vody a sprchy, aby se lidé měli kde umýt.

„V počátku jsme se snažili co nejvíc udělat a lidem pomoci. Pracovali jsme do večera , ale čím déle se dělalo, tak síly ubývaly, takže se zkracoval i pracovní den. A hlavně jsme nevěděli, jak dlouho tam budeme,“ zmiňuje bývalý záchranář.

Práce také byly limitované světlem, neboť zpočátku nešla elektřina, ale totální tma prý nebyla, protože části města svítily.

První byla hospoda

„V počátcích se zde asi i rabovalo, protože to tam hlídali také vojáci. Rabování byl ale spíš obrázek ve větších městech. Ale když byly některé oblasti uzavřené, tak se musely hlídat, kdo tam může, kdo tam bydlí a podobně,“ nastínil jeden z negativních fenoménů povodní Oravec.

Připomněl, že hodně lidí na tom bylo také velice špatně psychicky, některé domy byly nově opravené.

Prošel i další povodně poté, ale tyhle byly první takového rozsahu. „Už v roce 1998 to bylo lepší, věděli jsme, co máme sbalit sebou, co potřebujeme, abychom účinně pomohli. Už jsme rovněž věděli na co se zaměřit nejdříve. Absurdní třeba je, že lidé byli vděční za to, že jsme nejdříve vyklidili hospodu a měli se kde sejít,“ dodal.

Záplavy v roce 1997 také vyvolaly nutnost změny legislativy. Záchranáři lépe navazovali spolupráci s místní samosprávou.

VÍTE, ŽE…