Po rozvodu přišel Luděk o práci i byt. Vrátil se k matce. „S depresemi jsem se léčil už na střední škole, po rozvodu se to vrátilo, ale v daleko větší míře. Smutek je aspoň nějaká emoce, já jsem ale cítil jen prázdno. Nic mě nezajímalo, nikam jsem nechodil. Jen jsem seděl a kouřil,“ vzpomíná Luděk.

Mirka Pravdová, která v Písku vede Linku důvěry Sociálně psychologického centra Arkáda, podobné příběhy zná důvěrně. „Když lidé delší dobu pociťují špatnou náladu, uzavírají se, je důležité nebát se a vyhledat odbornou pomoc. Je bezplatná a anonymní,“ říká Pravdová.
„Těžkými depresemi často trpí osamělí lidé. Když zavolají na Linku důvěry nebo přijdou za psychologem, bývá to první volání o pomoc. Klienta se snažíme zklidnit a hledáme společně řešení,“ upřesňuje vedoucí Linky důvěry.

Luděk odbornou péči dlouho odmítal.
„Bylo mi stále hůř. Něvěděl jsem jak z toho ven, tak jsem spolykal všechny léky, co jsem měl doma,“ líčí. Tehdy pětačtyřicetiletého muže našla v bezvědomí jeho matka. Následovala ústavní léčba na psychiatrii, v léčebně U Honzíčka, kde je primářkou Eva Kadlecová.

„Pokus o sebevraždu je vždycky volání o pomoc. Neměli bychom je podceňovat,“ říká primářka písecké psychiatrické léčebny.

Někdy se stane, že úvahy o ukončení života dotyčný zrealizuje. Má–li štěstí a někdo ho zachrání, dostává se do péče psychiatrické léčebny.
„Musíme s pacientem mluvit. Při rozhovorech se snažíme jej blíže poznat, jeho rodinu, zázemí, minulost, jeho další plány. Takže jsme rádi, když zůstane v léčebně a můžeme se mu dále věnovat,“ dodává primářka Eva Kadlecová.

Rozhovor s MUDr. Evou Kadlecovou, primářkou Psychiatrické léčebny U Honzíčka v Písku

Může být někdy psychiatr ohrožen pacientem? „Našimi prostředky jsou v tomto případě slova, léky. V případě nutnosti i fyzické omezení na lůžku. Určitě jsem také byla ohrožena, ale zatím jsem se vždycky z toho nějak „vykecala“, případně zavolala pomoc, například policii,“ říká Eva Kadlecová, primářka léčebny U Honzíčka.

Jaké mýty o psychiatrii převládají a co se s tím dá dělat?
Za nejrozšířenější mýtus asi považuji třeba tento: „Kdyby se člověk s depresí víc snažil a měl vůli, hned by mu bylo líp“. S tím se naši pacienti často setkávají a dostává se jim tak dalšího potvrzení svých depresivních výčitek a scénářů o své vlastní bezcennosti. Přitom lidem se zlomenou nohou také nikdo neradí, aby se trochu snažili pořádně chodit. Prostě deprese je nemoc, má své příznaky a léčba trvá určitou dobu.

Co byste vzkázala lidem, kteří se na ty, kteří prošli léčebnou nebo docházejí za ambulantním psychiatrem, dívají jako na někoho, kdo má nadosmrti vypálený cejch?
Myslím si o nich, že jsou naivní a neúměrně sebevědomí. Jejich pocit určité neohroženosti může ostatní zranit a trápit. První návštěva v léčebně nebo v ambulanci bývá obvykle plná obav a předsudků. Lidé se snaží přijít nenápadně a v soukromí. Později chodí klidněji, konverzují s ostatními v čekárně, potkávají zde učitelku svého dítěte, souseda, známé. . .  
Naši pacienti někdy přijíždějí například z nádraží taxíkem. Mám vždy radost, když sebevědomě vystupují před léčebnou a jejich prvotní stud je pryč.

Můžete mi poradit, jak by se měl zachovat člověk, který se vyskytne na místě v okamžiku, kdy někdo hodlá spáchat sebevraždu?
Váš dotaz je velmi důležitý a je složité odpovědět. Existují kurzy krizové intervence pro zdravotníky a policisty, kteří pak dokážou „zázraky“. Určitě je nutné vycítit, co se v ohroženém člověku děje. Často je to velký strach a zoufalství. Klidným a rozhodným přístupem, z něhož je cítit, že jsme schopni mu pomoci, ho často můžeme zachránit.

Jaké diagnózy psychických onemocnění v léčebně převládají?
Nejčastější diagnózou v naší léčebně jsou deprese, úzkostné poruchy, pak schizofrenie a schizoafektivní poruchy, podobně je to i v populaci. Deprese jsou častější u žen. Schizofrenie jsou rovnoměrně rozložené, poruchy příjmu potravy naopak převažují u dívek. Určité nemoci a poruchy se kombinují a ještě do toho vstupují různé rány života, tělesné nemoci.