Kdy jste vlastně vyhrával závody?

Bylo to v sedmdesátých letech. Byli jsme několikrát mistři Československa s mojí sestrou Ingrid, se kterou jsme tvořili sportovní pár. V roce 1976 jsme se zúčastnili zimních olympijských her v Innsbrucku a byli jsme třináctí, na mistrovství světa o rok později šestí. Na olympiádu do amerického Lake Placid na začátku osmdesátých let jsme se bohužel už nedostali, komunistický režim rozhodl, že pojede někdo jiný místo nás.

Jezdil jste ve slavné lední revue Holiday on Ice, trénoval jste v Salcburku, a poté pětadvacet let ve Švédsku. Co vás přivedlo k trénování zrovna v Jindřichově Hradci?

Náhoda. Už dvacet let pořádáme v Česku mezinárodní krasobruslařská soustředění, zpočátku téměř výhradně se zahraničními sportovci. Asi před osmi lety jsem se tam seznámil s Pavlem Borusíkem, současným předsedou klubu, a před pár lety mi nabídl, že kdybych se jednou vracel do Česka, že by byl rád, kdybych trénoval v Jindřichově Hradci. Mezitím se objevily další nabídky, ale Hradec byl první, kdo mě oslovil. A skutečně letos na jaře jsem s aktivní trenérskou činností ve Švédsku skončil a vrátil jsem se domů. Já jsem Čech a doma jsem tady. A co jsem kdysi slíbil, jsem dodržel. V dubnu jsme udělali v Hradci první víkendový krasobruslařský kemp, protože za tři dny intenzivního trénování se seznámíte s lidmi lépe než za dvě hodiny na ledě v průběhu týdne.

Jaká je koncepce klubu, kam budete s dětmi směřovat?

Přišel jsem do situace, která nebyla optimální. V Hradci se nedařilo ani bruslařsky, ani lidsky. Bylo potřeba začít něco dělat. Za šedesát let, co se bruslení věnuji, mě už nemohlo nic překvapit, a dobře se buduje tam, kde toho příliš nebylo. Mým cílem je naučit pár lidí bruslit skutečně dobře, naučit přemýšlet bruslařsky, mít z toho radost, zvednout to tady. Udělat z klubu, a to se nám už daří, větší klub a spokojený klub. Stal se z nás dobrý kolektiv, nabíráme další děti, týdně jsme více než deset hodin na ledě, od srpna prakticky každý měsíc máme víkendové soustředění.

Alan Spiegl (64)
- krasobruslař, trenér
- kategorie sportovní dvojice
- tvořil pár se svou sestrou Ingrid
- 13. místo na zimních olympijských hrách v Innsbrucku v roce 1976
- 6. místo na mistrovství světa
- 5. místo na mistrovství Evropy
- šestinásobný mistr Československa
- 5 let trenér slovenské reprezentace
- 25 let trenérské činnosti ve Švédsku, včetně švédského národního týmu
- syn Ondřej je několikanásobný mistr Švédska v krasobruslení, kategorie muži

Jaké mají děti za sebou zatím úspěchy? Sezona začíná, ale přesto…

Všechny děti, které aktivně závodí, mají profesionálně složené volné jízdy. To je zásadní změna. Během soustředění od srpna jsme poskládali okolo pětadvaceti programů. A skládáme další, menší děti se zlepšují, posouvají se do vyšších kategorií a začínají závodit. U těch, kteří už soutěží, se dostavují úspěchy a velmi dobrá umístění.

Klub se věnuje i hendikepovaným bruslařům.

To je dobrá věc pro klub, že má široký záběr. Patří to k současným trendům a lepší kluby se touto stránkou zabývají. V Hradci funguje bruslení pro hendikepované třetím rokem, mentorem těchto tréninků je Anna Borusíková.

Patřil jste ke světové krasobruslařské špičce, v čem je krasobruslení tak lákavé, že by si měli rodiče říct, já na led to své dítě přivedu?

Pobývat několik hodin týdně v zimní hale přináší logicky zdravotní benefity. Ale není to jen o otužování. Krasobruslení je fyzicky, technicky i esteticky náročný sport. A soutěživý. Když někdo věří sám sobě, tak proč ne krasobruslení. Při něm může člověk vyjádřit, co v něm skutečně je.

Co byste přál hradeckému krasobruslení do nového roku?

Aby byl klub ještě trochu větší, ale už ne o moc, protože bychom to začali nestíhat. Aby byl dobrý kolektiv, aby se tady dobře bruslilo, aby nám hala vycházela vstříc s dostatkem tréninkových hodin, a potom sám sobě i klubu přeji zdraví, protože bez toho to samozřejmě nebude fungovat.

Alena Daňková, spolupracovnice Deníku