Jan Cuřín z Tábora si kousl do medaile Martiny Sáblíkové

Přitom začínal v Táboře v cyklistickém týmu a pak závodil v profesionálním týmu z Milevska.

Zdroj: Deník/Kamil JášaKdyž se vrátíme na úplný začátek, vy jste začínal na kole přímo jako závodník?
Ano. Tehdy byli v táborském klubu Honza Benda, Michal Sváček, Luděk Camrda, Honza Šimák, ne ten fotbalista, to byla partička.

Jezdili jste v terénu?
Tábor byl vždy specializovaný na cyklokros. Potom, když už jsme byl starší, přišel Jirka Ženíšek. Bydleli jsme v Táboře, říkal, jestli nechci zkusit silnici. Šel jsem do mužů.

To byl přece vyhlášený klub. Ve své době nejlepší v ČR.., Vlastně jediný profesionální cyklistický tým…
Zkusil jsem to. Byl to tehdy cyklistický klub ZVVZ Husqarna Milevsko.

Jak se vám dařilo?
Jezdil jsem rok. Bylo to z mé strany takové průměrné. Potkal jsem tam ale cyklisty zvučných jmen.

Které?
Třeba Frantu Trkala a další. Já si říkal, že pro mě to asi na vrcholový sport nebude, Jirka Ženíšek mi nabídl, že můžu zůstat, když budu masírovat. Naučil jsem se to a od roku 1997 jsem začínal s masírováním.

A potkával jste další cyklisty?
Najednou jsem spolupracoval s těmi, ke kterým jsem dřív jen vzhlížel v televizi. Naskočil jsem vlastně přímo do extraligy. Honza Hruška, Tomáš Konečný, Australani, Franta Trkal, Svorada, Tesař. Bratři Kejvalové, Petr Benčík.

Dodnes na vás vzpomínají, že prý jste v případě potřeby uměl i poopravit na silnici závodní kolo…
To bylo proto, že jsem měl školu z Tábora od pana Kalaše. Už tam jsem se dokázal postarat o kola. Už než jsem šel k Ženíškovi, tak jsem dělal mechanika. Pod Táborem byl i bikový tým, sezonu jsem jezdil jako mechanik na horská kola.

Vraťme se k silnici a k týmu Jiřího Ženíška…
Jezdili jsme po závodech, byli jsme nejlepší tým. Ženíšek měl na starosti i reprezentaci, mistrovství světa, mistrovství Evropy, Světové poháry.

A jak se stalo, že jste se objevil v olympijské výpravě? Kdy se narodila vaše spolupráce s rychlobruslařkou Martinou Sáblíkovou?
Asi jsem se dobře zavedl. Pak byl u reprezentace také Tomáš Konečný, volal mi před mistrovstvím světa. To už se

Martina Sáblíková připravovala na OH?
Začala se připravovat na olympiádu do Ria. Byla v reprezentaci, jela mistrovství světa ve španělské Ponferradě, tam jsme poprvé potkali.

Masírujete tedy rychlobruslaře, je to oproti cyklistům veliký rozdíl?
Spíš si musí každý sportovec říct, co mu vyhovuje, na co je zvyklý. Někdo vyžaduje jemnější masáž, někdo tvrdší, někdo si nechá poradit. Jenom hlazení nemá cenu.

Nemá cenu? Masáž bolí?
Chvilkami ano, ale druhý den to už je lepší. Není to jednoduché. Naším společným zájmem je, aby sportovec podal dobrý výkon.

Vyrazil jste s olympijskou výpravou přímo do Pchjongčchangu, takže část olympijské medaile vlastně patří i vám. Je to tak?
Martina mě nechala do medaile kousnout. Zkoušel jsem, jestli je pravá.

V kolektivech platí, že se masér stará o dobrou náladu v týmu. Je to i váš úkol?
I u mě to tak je. Na sportovcích leží hrozný tlak. Hrne se to na ně ze všech stran. Je to veliký stres.

Vy se snažíte reprezentantům trochu upustit páru?
Snažím se jim trochu ulevit. Je dobré, když už se znáte se sportovcem delší čas, poznáte, kdy to něj leze, pak se snažíte spravit náladu, psychiku.

Nebyl to na OH v Pchjongčchangu přesně příklad Martiny Sáblíkové po jejím 4. místě v závodě na tříkilometrové trati?
Určitě. Byla dost zlomená. Jeden den probrečela. Kdyby ten závod nejela, nikdo by se jí nemohl divit. Nikdo by nemohl vůbec nic říct. Celou sezonu trpěla se zády, kdyby řekla v její půlce, že končí, nikdo by jí nebránil. Ona je ale tvrďoch. Řekla si: Ne, to musíme dát.

Co může udělat masér?
Já se ji snažil podržet. Čtvrté místo je přece super. Mohla si v půlce závodu se zády hnout, mohla být dvacátá, nedivili bychom se.

Přístup je individuální?
Každý to má úplně jinak. Někdo potřebuje víc, někdo zase méně. Stačí třeba dva fórky, podle závodu, jaký se blíží. Po tom čtvrtém místě Martiny víc než celodenní dlouhá masáž prospělo povídání. Ujištění, že je na tom fakt dobře, že na pětku to stoprocentně cinkne.

Bavili jste se s Martinou Sáblíkovou o dalších olympijských hrách? O další vzájemné spolupráci? O tom, co přijde, až se vrátíte domů z Pchjongčchangu na jih?
Další olympiáda je daleko. Je pravda, že chtěla ukončit sezonu, ale zjistilo se, že ve Světovém poháru, který se jede v Minsku, je o dvacet bodů druhá a může vyhrát celkově. Proto jedeme Světový pohár.

Byl jste se na OH 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu podívat také na další úspěšné české sportovce?
Byl jsem se podívat Erbanovou, viděl jsem Michala Březinu a taneční pár Cortney Mansourová s Michalem Češkou. Nikdy dřív jsem krasobruslení neviděl, v televizi mě moc nepřitahovalo, ale naživo to člověka vtáhne, zblízka jsem dostal úplně jiný pohled.