Jan Donauschachtl je mistrem světa jako hráč i trenér

4. 5. 2019

Redakce

Jindřichův Hradec /ROZHOVOR/ - Svůj sportovní život rozděluje Jan Donauschachtl (43 let) z Jindřichova Hradce mezi lední hokej a hokejbal. Dříve jako brankář, v současnosti coby trenér.

Jan Donauschachtl slavil v hokejbalu úspěchy jako hráč i kouč. | Foto: Archiv Deníku

Vždy jste byl brankář?
Ve druhé třídě jsem přišel v Jindřichově Hradci do kroužku hokeje, na náboru nás bylo čtyřicet. Zrovna se předělával zimní stadion, takže jsme jezdili do Soběslavi. Tehdy se ještě do týmu vybíralo a mně bylo v prosinci řečeno, že mi nejde bruslení, abych si hledal jinou zábavu. Ale vrátil jsem se jako brankář, do brány totiž nikdo nechtěl.

Co máte v hokejové bráně za sebou?
Můj hokejový život se lámal po základní škole, kdy jsem byl domluven, že půjdu do Motoru. Dostal jsem ale dobrou radu, abych šel do Tábora, kde jsem pak v brance prožil pěkné čtyři roky. Studoval jsem tam na gymplu a po maturitě se vrátil do Hradce. Tam ovšem zájem příliš nebyl, v kurzu byli vojáci odjinud a o své odchovance klub nestál. Chytal jsem, kde se dalo, ale na vyšší než krajskou úroveň mé umění nestačilo.

Takže jste přešel na hokejbal?
Tenhle sport byl tenkrát na vzestupu, zabloudil i do Hradce. Dali jsme s partou hokejistů do kupy tým a zkusili si zahrát místní letní soutěž. Konečně jsem hrál v poli a mohl střílet góly. Jenže ani v hokejbalu není brankářů nadbytek, i když my jsme jich v mužstvu měli asi pět. Prý jsem z nich byl v útoku nejhorší, tak mě zase oblékli do brankářské výzbroje.

V hokejbalu jste avšak udělal velkou kariéru.
První úspěchy jsou spojené s někdejší hradeckou Borou Bombers, s níž jsme začali hrát nejnižší soutěž. Každým rokem jsme postupovali, až jsme se dostali do extraligy. Pak jsem přestoupil do budějovické Vltavy, s níž jsme v nejvyšší české soutěži obsadili třetí místo a vyhráli Český pohár. Bronzoví jsme byli také v Evropském poháru.

Pak přišel váš přechod z Českých Budějovic do Plzně. Proč?
Sice to ve Vltavě byly krásné časy, ale hokejbal šel ve vývoji rychle vpřed, což na jihu Čech nějak nepochopili. Mně tehdy bylo třicet let, takže mi zrovna mnoho sportovních let nezbývalo. Oslovil jsem proto Plzeň, která hrála každoročně skoro o titul, ale pořád jí chyběl ten poslední krůček. Domluvili jsme se. Byl tam trenér, který pochopil, že je potřeba dát hře nějaký systém. Do Plzně přišli i hráči odjinud, kterým se povedlo do kabiny přinést dobrou náladu a vítězného ducha. Všechno prostě šlapalo. Ve finále, kdy o našem prvenství rozhodl až pátý zápas, jsme vyhráli nad moravskými Sudoměřicemi. Třikrát jsme zvítězili o gól. Oslavy byly parádní, jen voda v kašně byla studená.

Po mistrovském titulu jste se dostal do české reprezentace.
Jel jsem na mistrovství světa do amerického Pittsburghu, kde se nám nedařilo, skončili jsme pátí. Je to v historii jediný šampionát, z něhož nemá Česká republika medaili. Dva roky poté jsme úspěšně složili reparát v německém Ratingenu, odkud jsme přivezli stříbro. Na zápas proti Kanadě, který jsem odchytal v základní skupině, se nedá zapomenout, to byl můj reprezentační vrchol. Kanaďané hráli parádně, zaslouženě získali zlato. Z dalšího šampionátu, který se navíc konal v Plzni, mám světový titul, přestože jsem z pozice trojky neodchytal ani minutu. Ale byl jsem u toho a také jsem si oslavy užil. Kašnu jsme sice vynechali, ovšem památnou cestu tramvají mám i po deseti letech v živé paměti.

Poté už začal trenérský život?
Ještě dva roky jsem chytal, ale po třetí operaci kolene už to dál nešlo. K trénování jsem se dostal s návratem domů, kde mě místní klub Olymp oslovil, zda bych vedl muže. Kývnul jsem, udělal si licenci, přinesl do týmu nové metody, přivedl posily. Čerpal jsem ze zkušeností, které jsem udělal s různými trenéry během hráčské kariéry. Hned první rok jsme postoupili do extraligy, kde z toho bylo deváté místo. Sice to bylo bráno jako úspěch, ale myslím, že tým měl na víc. Jenže člověk je od přírody tvor pohodlný a vymlouvavý, a když jich je takových v mužstvu několik… V další sezoně jsme spadli. Už v jejím průběhu jsem jako trenér skončil. Narodil se mi syn a konečné jsem se začal věnovat rodině.

Dlouho jste ale bez sportu nevydržel.
Nejsem asi úplně domácký typ. Do Olympu jsem se po roce vrátil. Sice další sezony nebyly tak výsledkově úspěšné, ale dařilo se v Českém poháru, kde jsme byli dvakrát třetí. V té době jsem už také působil u národní juniorské reprezentace. Šéf svazu nás dal do kupy s dlouholetým trenérem juniorů Milanem Maršnerem. Dva roky nato jsme s osmnáctkou skončili druzí na mistrovství světa v Bratislavě. O další dva roky později z toho byl bronz v Anglii, který nám otevřel oči. Změnili jsme systém, komunikaci s hráči, přidali jsme video a rozloučili se i s některými rádoby hvězdami. Loni v Kanadě jsme ji ve finále porazili gólem v prodloužení. Dvacítka získala zlato po šestnácti letech a navíc na kanadské půdě. Tím bylo završeno našich šest let s Milanem u juniorů. On funkcionaří, já pokračuji. K tomu jsem se stal asistentem u seniorské reprezentace, jíž v červnu čeká světový šampionát v Košicích.

A také trénujete hokej.
Hokejově je má současnost spojena s hradeckým Spolkem ledního hokeje – HC Střelci, kde vedu pěti až šestileté děti. Napřed jsem byl správným tátou za mantinelem, který sledoval synka, jak se učí bruslit. Kousal jsem se do rtu při přemýšlení, jak bych ty prcky trénoval já. V létě jsem nabídku dostal a výzvu přijal. Avšak je rozdíl vést dospělé hokejbalisty a začínající hokejisty. S dětmi se někdy vůbec nedá domluvit, základem je veliká trpělivost. Za sezonu jsme odehráli třicet zápasů a mne těší, když vidím, haj se děti od září zlepšily, že začínají chápat, o čem ten hokej je.