Na popud rodičů začal v pěti letech s krasobruslením, u kterého vydržel dva roky. Následovalo pětileté období, kdy se věnoval bikrosu. Pak Jan Klaška z Jindřichova Hradce objevil bojové sporty, kterým propadl. Nejprve dělal judo, od roku 1996 se věnuje taekwondu a v roce 2000 přibyl kickbox.


Který ze sportů u vás v současné době vyhrává, kickbox, nebo taekwondo?
Profesně teď převažuje taekwondo, protože s Janem Mračkem jsme se stali trenéry reprezentace. A to už nejde skloubit se závoděním. Chuť závodit proto ukájím v kicboxu. Ale jinak žádný z těchto sportů neupřednostňuji, oba jsou pro mě stejně důležité.

Můžete popsat rozdíly mezi bojovými sporty, kterým se věnujete?
Existuje množství kritérií, podle kterých lze bojové sporty rozdělit. Například podle země původu, pravidel, míry kontaktu. Taekwondo je bojové umění, zatímco kickbox je jenom sport. K taekwondu proto patří i určitá filosofie. Kickbox má v maximální možné míře všeobecná pravidla, aby se různí bojovníci mohli navzájem poměřovat. V kickboxu i taekwondu se smí útočit od pasu nahoru, nesmí se do zad. Je možné útočit rukama i nohama.

Pracujete ve Vídni jako architekt. Daří se vám skloubit pracovní a sportovní kariéru?
Rozhodl jsem se, že dokud mi bude sloužit zdraví, budu preferovat sport. Protože obráceně to nejde. Je to náročné hlavně na čas, ale díky tomu, že jsem živnostník, můžu si sestavovat program, jak potřebuji. Jediným mým dalším koníčkem je skialpinismus.

Jak jste se k zápasu o titul mistra Evropy dostal?
Jednalo se o volný titul asociace WKF (World Karate Federation). U těchto zápasů je vždy otázka promotérů, jak se domluví. Trénuji u prezidenta asociace, který má dobré konexe a dokázal zápas se šampionem Rakouska Christopherem Metzerem domluvit.

Znal jste dobře svého protivníka?
Nerad si zjišťuji podrobnosti o soupeřích, nechci vědět, s kým boxuji. Nechávám na trenérovi, aby se na soupeře podíval na záznamu a řekl mi, jaký je. Honza Mraček je můj nejlepší kamarád a přitom jsem se s ním několikrát střetl v ringu. Je to takový zvláštní pocit, trochu schizofrenie, když se musím rvát s někým, koho znám celý život. Proto nechci mít k soupeřům žádný vztah, nechci o nich nic vědět.

Čím jste soupeře udolal?
Byla to moje velká premiéra hlavně z toho hlediska, že běžné zápasy se konají na dvě nebo na tři dvouminutová kola. Titulový zápas ale musí být vypsaný minimálně na deset kol. Což pro mě představovalo možná větší výzvu než ten soupeř. Nepodcenil jsem fyzickou přípravu. Navíc taekwondo hodně využívá kopy. A odtud jsou mou silnou zbraní právě nohy. Nejsem žádný velký vybíječ, spíše taktik a technik.

S jakými zraněními se kickboxeři potýkají?
Nejvážnější jsou dlouhodobá zranění, zejména zranění hlavy. Na hlavu musí být člověk opatrný. Když dostane K.O., měl by si dát pauzu a nepřetěžovat se. Jinak jsem měl zlomený nos, nohu, klouby na ruce. Ale to jsou zranění, která se zahojí bez větších následků.

Cítíte při zápase bolest?
Necítím. Koncentruji se na zápas a navíc hladina adrenalinu je poměrně vysoká. Říkám si: tohle by mělo bolet, to byla fakt rána. Ale bolest v tu chvíli nevnímám.

Máte před zápasem nějaké zvláštní rituály?
Žádný rituál nemám, spíš se snažím být v klidu. Člověk nastupuje do zápasu a ví, že to bude bolet, že jde o zranění. Hodně důležitá je psychická příprava, čím víc je člověk nervózní, tím víc ztrácí sil. Chodím, protahuji se a snažím se myslet na úplně jiné věci než na zápas.

Jak se k tomu, že děláte bojový sport, staví rodiče?
Rád bych to uvedl na pravou míru. V kickboxu dochází ke zraněním asi tak stejně často jako v jiných kontaktních sportech . Rád bych vymýtil přesvědčení lidí, že kickbox je destruktivní sport. Má celou řadu disciplín a realizovat se v něm může i ten, kdo nemá rád kontakt. Není o nic destruktivnější než fotbal, hokej, házená. I když chápu, že v očích veřejnosti to tak vypadá.

Chodí se tedy vaše rodina dívat na zápasy?
Rodiče mě párkrát v ringu viděli, ale na mistrovském zápase nebyli. Asi bych je tam ani nechtěl, hlavně mámu. Jeden ostřílený matador mi před tím, než jsem šel do ringu řekl: dělej to tak, aby brečela jeho máma, ne tvoje. Myslím, že pro matky je to složité.

Jak vnímá box vaše přítelkyně?
Přítelkyně byla na zápase se mnou, protože zná prostředí kickboxu. Ví, že boxeři nejsou nijak defektní, agresivní, jsou to úplně normální lidi, většinou vysokoškoláci. Když se člověk tomuhle sportu věnuje dlouho, postupně zjistí, že násilí je až to nejzazší řešení. Protože si zkusí, jak to bolí, co znamená zranění, co může druhému způsobit. Tohle mu hodně otevře oči.

Jaké jsou vaše další sportovní cíle?
Musím především vycházet z toho, co mi zdraví dovolí. V taekwondu bych jakožto trenér rád předal svým svěřencům to, co umím. V kickboxu bych se během jednoho nebo dvou let rád připravil na zápas o světový titul.

Lenka Urmanová