Byla to z jeho pohledu celkově prapodivná sezona. Její začátek byl posunut kvůli koronaviru a dlouho se nemohlo závodit, ani trénovat. „Na jaře jsem navíc dostal zánět do palce u ruky, takže jsem měsíc a půl vůbec nemohl trénovat. Z tohoto pohledu pro mě bylo plus, že se začalo později. Ani nevím, jestli bych odjel první závody, kdyby se uskutečnily podle plánu, protože palec jsem měl opravdu hodně nateklý,“ vysvětluje.

Úvodní závod letošního domácího motokrosového šampionátu se nakonec uskutečnil až na konci června v Dalečíně. „Moc se mi to tam nepovedlo. Přijelo hodně rychlých kluků a v první jízdě jsem spadl dvě kola před cílem. Byl jsem na tom tak, že jsem ani rozjížďku nemohl dokončit,“ vrací se k prvnímu závodu sezony.

Druhá jízda byla v Dalečíně zrušena. „V průběhu celého dne došlo k řadě pádů, dvakrát musel zraněné odvážet dokonce vrtulník záchranné služby, tak druhou jízdu raději zrušili,“ uvádí.

O týden později v Kaplici už to bylo lepší. V první jízdě sice Finěk upadl a dojel patnáctý, ale ve druhé poprvé v sezoně nahlédl do elitní desítky a skončil osmý. „Kaplice už byla z mé strany lepší, docela se mi dařilo,“ chválil si.

Další zlepšení přinesl třetí podnik opět na jihu Čech v Jiníně, kde pilot z Blatné vyjezdil deváté a sedmé místo, což mu vyneslo celkové osmé místo. „Hlavně druhá jízda mi vyšla. Byl to můj nejlepší závod sezony,“ přikývne.

To ale netušil, že čtvrtý podnik seriálu v Lokti nad Ohří bude jeho letos posledním. „V kvalifikaci jsem se v zatáčce srazil s jedním ze soupeřů z konce startovního pole a otočil jsem si koleno. Měl jsem ho oteklé, ale do závodu jsem nastoupil,“ říká.

V první jízdě sice upadl hned v prvním kole a odstoupil. Ve druhé ale zopakoval své letošní maximum a cílem projel jako sedmý. „Noha už mě však docela bolela. Tušil jsem, že to nebude v pořádku,“ přiznává.

Diagnóza byla hodně krutá. Utržený přední křížový vaz a konec sezony. „Doktor mi řekl, že hlavně nemám jezdit na motorce…“

Na svého soupeře, kvůli kterému ke zranění přišel, se prý zlobil jen krátce. „Nevím, co si tam chtěl dokazovat. To jsou kluci, kteří na závodech ráno odjedou tréninky a do odpoledních jízd už ani nenastoupí. Moc jejich počínání nerozumím. Naštvaný jsem byl, ale co se dá dělat. To se při motokrosu stává,“ jen pokrčí rameny.

Hned po závodě Finěk doufal, že by nemuselo být až tak zle. „Doktor mi dvakrát vytáhl z kolene krev. Ale potom jsem zašel k lékaři, který mi operoval rameno. Ten mi rovnou řekl, že vaz je utržený a domluvili jsme se na operaci,“ konstatuje.

Operace proběhla zdárně a Jihočech začal s rehabilitací. „Všechno je v pohodě, už jezdím na kole a na rotopedu. Ale s motorkou je teď nejméně na půl roku konec,“ dobře si uvědomuje.

Těžkých úrazů už měl Finěk ve své kariéře spoustu a v devětadvaceti letech pomalu přemýšlí, co dál. „Musím si rozmyslet, na jaké úrovni budu motokros dělat. Jdu do toho naplno, jezdím do desítky v mistrovství republiky, ale nemám z toho vůbec nic. Přemýšlel jsem, že bych jezdil třeba jen menší závody, ale nevím, jestli by mě to uspokojovalo. Zatím to úplně moc neřeším. Motorku, která má najeto jen pár hodin, mám doma. Chuť do závodění mám pořád. Neházím rozhodně flintu do žita. Letos jsem byl dobře rozjetý, ale bohužel se stalo tohle. Uvidím, jak se koleno bude hojit a na jaře se rozhodnu, co dál. Záležet také samozřejmě bude na tom, jak se bude vyvíjet situace kolem koronaviru,“ uzavírá.