Olympionik, medailista, majitel bronzové medaile z letních olympijských her v Mexiku z roku 1968 Antonín Procházka vyrazil na Jindřichohradecko. Předával medaile dětem v memoriálu Ferdinanda Bušty. A odpovídal na naše dotazy:

Setkáváme se v době, kdy se budou konat olympijské hry v Paříži. Nebude tam český volejbal? Co tomu říkáte?
Beach tam bude.

To je pravda. To vám dělá radost?
No určitě, protože jakákoliv účast našich reprezentantů, a speciálně volejbalistů, dělá radost.

Naposledy český volejbal byl na olympijských hrách v Moskvě. To už je spoustu let. Proč to tak je?
Nevím, jak bych to řekl. Jeden čas to bylo tak, že ve volejbalu bylo, že se nemusí hrát tolik v poli, že stačí dělat ztráty. Teď už se konečně přišlo na to, že i ti dlouzí kluci hrají v poli a dřou, protože každý balon se vlastně při tomhle počítání bere dvakrát. Když chytíš balon, tak kolikrát můžeš vyhrát celý zápas.

Hrávali jste za Československo. Stalo se třeba, že jste prohrávali se soupeřem a jeden jediný zákrok v poli změnil vývoj dějin? Vývoj konkrétního utkání?
Pamatuju si, že na mistrovství Evropy v Istanbulu jsme hráli s Polskem pátý set a už jsme prohrávali. Oni dali smeč, odražený balon letěl dozadu, soupeř už šel zdravit a já jsem ještě tam hodil nějakou zázračnou štiku, ono to přeletělo a spadlo to tam. No a my jsme pak vyhráli. Tak to bývá, protože nikdy nic nesmíš vzdát a to je důležité.

To asi platí obecně, třeba i pro život. A neplatí to jenom pro šestkový volejbal…
No určitě, protože takhle to vždy bylo. Nesmíš nic zabalit. Jednou tě vyhodí, ale nesmíš to vzdát.

Když jsme u tohoto tématu, dokáže sport, třeba už od dětství, když jsme tady mezi dětmi, dokáže vypěstovat pro život důležité vlastnosti?
To je jasná zpráva. Speciálně kolektivní sporty tě donutí k tomu, že všichni chodí včas, musí se podřídit jeden druhému. No tak je to i v životě, ne? Není to přece v životě jedno. Nejsi jenom solitér.

Máte krásnou medaili, bronzovou z letních olympijských her v Mexiku z roku 1968. Copak o to, vyhrávat to by uměl kdekdo, ale naučí sport i vyrovnávat se s porážkou?
To je vždycky těžké. Nikdo nechce prohrát, ne? A speciálně k tomu Mexiku. My jsme tenkrát byli třetí, ale to bylo v té době vypjatého roku 1968, kdy jsme vlastně potom hráli s těma Sovětama. My je předtím běžně poráželi. Jen na té olympiádě jsme prohráli. V tom jednom špílu. Bývali bychom na olympijských hrách zlatí. A doma nás odsoudili, že jsme "jen" bronzoví. No a od té doby už nebylo nikdy nic.

I po létech vám mohu předat gratulaci k bronzové medaili, je to opravdu nádhera. Jihostroj České Budějovice, nejlepší tým v ČR, vyhrál extraligu, vybojoval mistrovský titul. Fanoušci měli obrovskou radost, ale zase z druhé stránky v týmu bylo hodně cizinců. Co tomu říkáte?
Můžu říct, že jsem byl z toho ze začátku úplně zděšený. Říkám jednu věc, protože když tam vlastně hraje jen jeden český hráč a druhé libero zaskakuje, tak je to hrozné, ne? Z čeho pak chceš stavět nároďák? No a třeba Italové to měli tak, že mohli mít cizinců kolik chtěli, ale na place mohli být jenom dva a od toho se to odvíjí, protože když tam budou dva dobří, tak se to od nich ty čtyři naučí. Ale mladé dorostence tam ani na lehké zápasy nepustili, potom, když to bylo na nervy, tak ho tam dali, on byl z toho celý vyjukaný. A zkazil. Zkazil jednou, zkazil dvakrát, to je pak pomalu na podpis. Musíš dávat mladým šance.

Setkali jsme se mezi dětmi v Tušti, je jich tady hodně, závodí na kole v memoriálu Ferdinanda Bušty, dělá vám obecně radost, když se mladí vlastně už od dětství vrhnou na sport?
Dřív to bylo úplně normální. Přišel jsi ze školy, hodil jsi tašku do kouta a zmizel jsi. A přišel jsi večer. To bylo ještě v Brně.

Už vás můžeme považovat za Jihočecha?
Vždyť já už jsem tady víc než padesát let. Bydlím v Hrdějovicích, přišel tam za mnou takovej mlaďas říkal mi, že jsem náplava. No a já mu odpověděl: "Jak dlouho jsi tady? Osm let? Tak já už jsem tady přes padesát."