V mládí jste se v Písku také svezl na motokáře?
Ano. V roce 1992 jsem byl v Písku poprvé a vždycky jsem se sem rád vracel. Je zde strašně příjemné prostředí. I když panují úmorná vedra jako v posledních dnech, tak se to v přírodním areálu na Hradišti dá zvládnout. Trať je hodně specifická. Její novou variantu jsem ještě nejel. Závodil jsem ještě na té staré, kdy se jezdilo dozadu kolem hájovny. Ale tobogán z kopce dolů zůstal zachován, což se mi strašně líbí. Když jsme zde byli na testování, tak jsem si celou trať prošel, a pořád má své kouzlo. Rád se sem vracím, z Prahy to navíc máme kousek.

Je pro budoucího automobilového závodníka ideální začínat na motokáře?
Aby člověk mohl v pozdější době závodit v jiných kategoriích, jako jsou třeba cestovní auta nebo cokoliv jiného, tak základ jsou motokáry. Bez nich to podle mého moc nejde.

Vy osobně jste také začínal na motokáře?
Na motokáře jsem jezdil od sedmi do patnácti let. Pak jsem přešel na závody cestovních vozů na okruzích.

Kdy jste se přeorientoval na závody tahačů?
Tahače jsem jel poprvé v roce 2003, když mi bylo devatenáct let. Bylo to s Tatrou a naskočil jsem místo Standy Matějovského. Hned o rok později jsem se stal vicemistrem Evropy. Potom jsem se vrátil na nějaký čas k cestovním vozům. V roce 2010 jsem přesedlal zpět na tahače a jezdím je dodnes.

Vašemu synkovi děláte na závodech klasického mechanika?
Přesně tak. S manželkou jsme si dělali srandu, že jsem to nikdy neuměl. Nikdy jsem to sám nedělal a měl jsem k dispozici své mechaniky. Takže kolikrát tápu. Naštěstí mi vždycky někdo poradí a zasvětí mě.

Baví vás to?
Baví. Jsme na závodech celá rodina a určitě je to lepší, než když děti v dnešní době sedí doma a koukají na počítače nebo telefony. Tady jsou celý den venku a vyběhají se.

Manželka souhlasila, aby váš syn také závodil?
Já jsem nechtěl, aby závodil. Protože za těch dvacet devět let vím, co to obnáší. Spíše nás k tomu směřovala ona. S takovým lehkým nátlakem jsem byl přinucen, že jsme se do toho pustili. Ale jsem za to rád. Zase se vracím mezi lidi, se kterými jsem kdysi začínal. Líbí se mi to a baví mě to.

Nemáte o syna také trochu strach?
Strach má jenom moje mamka. Nikiho babička. Vždycky jsme jí říkali, ještě když jsem jezdil já sám, neboj, to nejede rychle, maximálně padesátkou. Pak přijela někam na závody a já jsme skončil v nemocnici (smích). Ale strach o syna nemáme.

Máte ještě malou dcerku. Ta bude také závodit?
Na to se mě všichni ptají a říkám jasně, že ne.

Do závodění vašeho syna jste se pustili s vizí, aby neseděl u počítače, nebo ho vidíte v budoucnu i za volantem silnějšího stroje?
To zatím nevím. Nejsem ambiciózní tatínek, který by na své děti křičel a nadával jim, jak to na závodech kolikrát vidím.

Co vaše sezona? Vstoupil jste do ní velice dobře.
Máme za sebou první závod v Misanu, kam jsme jeli s úplně novým autem, které jsme stavěli dva roky. Přestože jsme nevěděli, co od toho úplně čekat, tak se mi podařilo zvítězit. Dost nás to v týmu překvapilo, ale jsme za to rádi. Ještě je tam samozřejmě spousta věcí na vylepšování, na nichž pracujeme. Ale už se těšíme na další závod na Hungaroringu.