S minimálním tréninkem jsem zaskočil do posádky na čtyřce s kormidelníkem, kde dolní dvojici tvořili Milan Zoul a Míra Semotán, byli jsme bohužel mezi vedoucími loděmi, a tak se druhá pětistovka pro mne stávala malým očistcem. Nechtěl jsem to kamarádům zkazit. Myslím, že dovezli do cíle spíše mrtvolu, dodnes si vybavuju to pálení na plicích.
Belmondo, člen posádky naší osmy, s níž jedeme do Mnichova, jen tak mezi řečí prohlásí: „Zase to bude bolet.“
Říkám si, co má asi na mysli, snad ne to, co já. Takový veslařský matador, skifař, povoláním tesař, tvrdý chlapík. Ale má na mysli to samé.
Když jsem zase trenérovi Mílovi Navrátilovi naznačil, že je třeba to natrénovat, usmál se a odvětil, že pojedu o to rychleji a cítit se budu stejně nepříjemně jako bez tréninku. Tak nevím, proč to veslování vlastně dělat, když je to tak nepříjemná záležitost.
Jsme s naší dlouhatánskou soupravou konečně v areálu veslařského stadionu v blízkosti Mnichova, Míla Navrátil dopravil bezpečně veselou posádku i osmu a další lodě.
Jsou tu veslaři z celé Evropy, ale i Ameriky, všech věkových veteránských kategorií, což jde vlastně až za devadesátku. Vlastně stovky lodí. A závodí se od rána do večera v pátek, sobotu i v neděli. Organizace perfektní, vše klape, jen kemp je trošku promáčen. Dešti ani Němci poručit neumí.
Jsou zde opravdu nádherné lodě, veslaři mají krásné speciální dresy, jsou zde firmy, které prodávají vše, co se veslařských lodí a veslování týká, jsou zde celé rodiny. Docela dobře se dají rozpoznat blonďatí Seveřané od tmavších temperamentních Italů. I naše české výpravy mají své zvláštnosti, a ta naše je vyloženě originální.
Na sveslovanosti většiny posádek je vidět, že nebyly šity horkou jehlou jako ta naše, ale lodě mají usazené a tempo perfektně jednotné. Nádherný pohled. Dokonce se zdá, že je to nebolí, ale kdo jenom trochu vesloval, ví, že bolí.
Největším hrdinou z našeho oddílu je Vláďa Hlaváček, který jede tři závody a i s tréninkem navesluje na olympijském kanálu dvacet osm kilometrů.
Náhodná setkání
Odehrávají se náhodná setkání. Neněmecky nesměle kolem nás krouží pán s kolem, až když ho oslovím, vyjde najevo, že vybírá za stan a osobu a svědomitě každý stan, za nějž bylo zaplaceno, označí.
U vody nám pak řekne ahoj jedna dáma, dáváme se s ní do řeči. Je to naše vrstevnice. Jede za Tatru Smíchov, ale dodává, že žila od roku šedesát osm ve Švýcarsku, kde neveslovala, protože členství v klubu by bylo pro ni příliš drahé, ale v Praze ji oslovila a k veslování přivedla kamarádka, s níž veslovaly jako juniorky.
Když mluví o tom, že po čtyřiceti letech zase vesluje, přímo září. Děti ji podporují a obdivují. Pocity jsou stejné jako zamlada, přihřeju si polívčičku. „Ne,“ přeruší mne, „daleko lepší.“ Zamyslím se a musím jí dát za pravdu. I když jsem ji ještě několikrát potkal, nezeptal jsem se na jméno.
Myslím, že ta dáma vyjádřila něco, co čiší ze všech těch lidí. Pozoruju osmu Maďarek, když se jdou rozklusat a rozcvičit, vše je jako při každých jiných závodech, ale je vidět, že si to děvčata opravdu užívají. Myslím, že je zde málo veslařů, pro něž ta dřina vlastně není potěšením, ale hlavně nikdo není starý. Veslování je voda živá.
Mám s sebou samozřejmě kolo, a tak není problémem projíždět se podle veslařského kanálu. Teprve teď si uvědomuju, že se lodě pohybují značnou rychlostí. Kolo ale také jako vždy používám k výletům. I když se nedostanu do Mnichova, kde jsem chtěl jezdit po známých místech, tak si sjedu malými městečky po části cyklistického okruhu kolem Mnichova. Krajina je dost nudná placka, ale Němci umí zabydlet příjemně snad i poušť.
Do Dachau
Další den ráno, kdy do tréninku je spousta času, vyrážím do blízkého Dachau, kde navštívím památník koncentračního tábora. Jde o jeden z prvních, vlastně vzorových koncentráků. Belmondo, jenž se tam vypravil druhý den, byl zklamán tím, že na něj místo nijak hrůzostrašně nezapůsobilo.
Bylo to jistě tím, že nečetl popisky k jednotlivým objektům. Texty postupně navozovaly stísněnější, hrůzostrašnější, zoufalejší a smutnější atmosféru. Začaly se mi vybavovat vzpomínky milých lidí, jež jsem znal, kteří prošli koncentračními tábory, a tak si je představuji na těch pryčnách v beznaději a utrpení, ale i osudy spisovatelů a známých lidí, kteří trpěli a často nepřečkali tohle trápení.
Zaujmou mne na půdě koncentráku vybudované kostely, dokonce klášter, kde se řádové sestřičky stále modlí a zpívají. Nejvíce na mne zapůsobí židovská modlitebna s otvorem v rohu stropu, jímž proniká světlo, a na zadní stěně je světlý kamenný pruh. Vše vytváří iluzi, jež vyvolává mnoho metaforických představ.
Cesta však vede dál ke starému a novému krematoriu a k malé temné místnosti, na níž je napsáno něco jako koupelna, nebo sprchová místnost, prostě sprchy. Malá místnůstka, kam se prozaicky najednou nacpalo až sto padesát lidí, aby je pak spolklo krematorium.
Přesto mne napadá, že vše vypadá tak inženýrsky jednoduše a dokonale, že odpovídá pravdě, že vězni, kteří zde pracovali, si na něco tak šíleného nakonec téměř zvykli.
Nezapomenu na slova paní Margit Herrmannové, když jsem se jí zeptal, jak prožívala osvobození Bergen Belsenu Angličany.
„Přišlo to příliš pozdě!“ řekla.
Vyjdu z těch hrozných místností, zvednu hlavu a vysoko na obloze letí dvě hejna hlasitě kejhajících divokých husí. Tohle je svoboda, pomyslím si.
Rychle se vracím zpět mezi veslaře, užít si toho svátku svobody. Vesluje tu mnoho národů, všichni spolu bojují a jsou šťastni spolu, je to hmatatelné.
I my jsme bojovali, jak to šlo, každý podle míry své únavy a vyčerpání. Zde nás všechny jednoznačně převýšil Vláďa Hlaváček. Druhý den ve veslařském klubu vidím, jak září štěstím, že tam vesloval své tři závody.
Po závodě sedím a piju kávu ve velikém stanu, kde se prodává pivo a jídlo. Čilý pětasedmdesátník, Němec, se rozhořčuje, jaká je to nestydatost, pivo za tři eura, pak mi ukáže malinkou bagetku také za tři eura a opět zanadává Unverschämheit. Rychle se dáváme do řeči. Bývalý čtyřnásobný mistr Německa, trenér a činovník rychle přechází do politiky. V Německu se prý nemůže říkat pravda, vše ovládají Židé, jejich tři kanály stále vysílají druhou světovou válku, jakoby od té doby žádná jiná válka nebyla. Zastaví ho, až když se dostane na téma Ameriky, nakonec přizná, že tam má pár dobrých přátel. Jeho řeči o Židech a o tom, že SS byli „tüchtige Leute“, mne po nedávné návštěvě koncentráku v Dachau začínají hodně štvát, připomínají mi názory leckterých českých chytráků.
Veslařský svátek si ale znechutit nenechám, byly to nádherné závody.
Jaroslav Cempírek