Jednu asistenci přidal i ve svém rozlučkovém zápasu doma se Zliví. V šestadvacáté minutě přihrál na třetí gól Matěji Táchovi a přispěl tak k jasnému vítězství lídra II. ligy 5:0. Tím také završil svoji čtvrtstoletí trvající kariéru v suchdolském dresu. Kromě někdejšího půlročního hostování v HK Bora Bombers J. Hradec za nikoho jiného nehrál. „Své statistiky sleduji od začátku, mám je vedené i u obou mladších bráchů,“ uvádí k imponující bilanci Martin Lakatoš, jenž se v Suchdole sešel v jednom týmu i s bratry Davidem (40) a Radkem (46). „Často jsme spolu nastupovali v jedné lajně,“ podotýká.

Právě přes sourozence se dostal k organizovanému sportu. Bylo to rok po návratu z vojny, kdy šel okolo fotbalového hřiště, kde se béčko Suchdola chystalo k odjezdu na zápas do Strmilova. „Za tým tehdy už nastupoval Radek a mne přemluvili, abych jel s nimi, protože jich bylo osm. Vzali jsme i čtrnáctiletého Davida, který chytal za starší žáky a jel také táta. Bylo to poprvé a taky naposled, kdy za Suchdol hráli čtyři Lakatošové, i když povětšinou načerno. Fotbal jsem pak za béčko začal hrát,“ jen pro zajímavost, utkání skončilo 1:1.

Martinův začátek s hokejbalem je spjat s rokem 1994. „Vyzkoušel jsem první hokejbalový trénink a hned začal hrát za Perlu Suchdol. Při premiérovém zápasu proti Dynamu Majdalena jsem dal gól,“ vzpomíná Sabat, což je přezdívka útočníka, který byl vždy velmi produktivní. Navíc po celou kariéru patřil k džentlmenům hokejbalových ploch. „Jenom jednou jsem dostal vyšší trest. Nějakým omylem v Pluhově Žďáru do konce zápasu, ale za obyčejné sekání,“ usmívá se.

Mladší bratři s hokejbalem skončili o osm let dříve, ale Martina ještě na hřišti zažili coby kapitána. Céčko na dres převzal po Stanislavu Landovi, současném prezidentovi SK Suchdol. Nosil je už v roce 2006, kdy byla v suchdolské lokalitě Gráfovec otevřena nová hokejbalová aréna. V ní pak zažil největší úspěchy. „Tím hlavním bylo prvenství v první lize, kdy jsme v play-off vyhráli všechny zápasy. Rád vzpomínám i na slavné domácí vítězství nad Vsetínem v Českém poháru a postup do finále v Plzni, kam za námi přijelo padesát fanoušků,“ připomněl rok 2009, kdy tým z II. ligy překvapil celou republiku.

„Bez tolerance rodiny bych nemohl tak dlouho hrát, pro hokejbal vždy měla pochopení. Často jsem nebyl doma třeba dva víkendy za sebou. I v práci jsem si plánoval směny podle zápasového rozvrhu,“ uvádí Martin Lakatoš vděčně. Je výpravčím ve Veselí nad Lužnicí, kde také žije. „Když jsem se sem přestěhoval, už jsem tréninkům tolik nedával, bylo to časově náročné. Stále ale do Suchdola jezdím, abych si občas na hřišti tělo protáhl, přestože již zápasy nehraji. Nyní se věnuju badmintonu, na který chodíme s kluky z práce,“ uzavírá vyprávění jihočeská hokejbalová legenda.