Největší opora házenkářů Jiskry Jakub Šulc sleduje letošní sezonu kvůli zranění z hlediště. Jeho spoluhráčům se sice nedaří, ale o hrozbě sestupu nechce ani slyšet.

Dost možná i proto se třeboňský tým krčí na posledním místě extraligové tabulky a čekají jej boje v play out.

Ocitáme se na samém začátku Zubr extraligy. Třeboň odjíždí ke svému prvnímu zápasu na palubovku Kopřivnice. Odehráno je asi čtyřicet minut a vy s bolestivou grimasou odcházíte do šatny. Co se tehdy vlastně stalo?
Po strčení soupeřem jsem upadl a přisedl si ruku. Píchlo mě v zápěstí a byl konec. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Ve zbytku utkání již nešlo pro bolest pokračovat.

Z nevinně vyhlížejícího zranění se tedy vyklubal pořádný problém. Co se vám honilo hlavou, když vás lékař poslal na operaci?
S doktorem Vodičkou jsme celou věc řešili a snažili se najít nejlepší řešení. Po rentgenu padlo rozhodnutí operovat a člunkovou kost zpevnit šroubem. Hlavou se mi tehdy honilo, jak to vše dopadne a jestli budu ještě někdy hrát házenou. Už po diagnóze jsem věděl, že doba léčení u tohoto zranění nebude krátká. Dodnes jsem v pracovní neschopnosti. Ale největší problémy teprve nastaly. Týkají se poměrně nepříjemné finanční situace, která díky tomuto zranění nastala.

Jak se vyvíjí rekonvalescence a jak tuto dlouhodobou pauzu snášíte?
Po sundání sádry jsem absolvoval nespočet rehabilitací a pár kontrol u lékaře. Když pominu cvičení a rozhýbávání ruky, nedá se téměř nic dělat. Čas léčí a ukáže, jak celá operace a hybnost ruky dopadne. Pauzu snáším dobře, házenou hraju od šesti let, tak si aspoň trošku odpočinu. S klukama z oddílu jsem v každodenním kontaktu. Diskutuju s nimi, radím, chodím na utkání. Bohužel, nic víc při zranění dělat nemohu.

Je alespoň teoretická šance, že ještě stihnete zasáhnout do bojů o udržení extraligy?
Nechci spekulovat, čekám na konec března na kontrolu. Uvidíme, co a jak dál. Na druhou stranu, kdyby bylo herně a fyzicky vše v pohodě a tým mě potřeboval, šel bych hned!

Třeboň se herně trápí a nachází se u dna tabulky. Jak to s Jiskrou v letošní sezoně vidíte?
Házená není vůbec oku lahodící, to je pravda. S klukama společně hrajeme docela dlouho, občas je na hřišti nepoznávám, ale čím to je, nevím! Určitě má manšaft na víc, než se trápit ve spodku tabulky. V každém případě snad každý dělá, co je v jeho silách. Každý z týmu chodí do práce nebo studuje, pak na trénink. Problémů spousty, možná i to je znát na trénincích a následně se to přenáší do zápasů. Ale těžko říct. Nikdo nechce ob týden jezdit stovky kilometrů prohrávat.

Kvůli zranění se dostáváte do hlediště mezi fanoušky. Je na nich znát naštvání z dosavadních předvedených výkonů?
Z hlediště je házená trošku jiná než na hřišti. Je pravda, že nad některými momenty z utkání zůstává rozum stát! Ale nejsou nazlobeni jen diváci a já, ale určitě i samotní kluci nemohou občas být se svoji předvedenou hrou spokojeni. Je to sport, každý dělá maximum, ale těžko to někdy obhajovat před okolím, které to sleduje z hlediště.

Dokážete si připustit, že by Jiskra z extraligy spadla? Bylo by asi obtížné vybojovat nazpět nejvyšší ligu?
Sestup z extraligy si vůbec nepřipouštím, tudíž se nebude bojovat o postup!

Třeboň se v posledních sezonách stále nachází mezi průměrnými týmy extraligy, ale vy patříte mezi nejlepší házenkáře v republice. Neláká vás angažmá někde jinde?
Myslím, že mezi nejlepší nepatřím. Angažmá mě lákalo kdysi, byl jsem na zkoušce v německém Herrenbergu, tam jsme se ale nedomluvili. Teď už je tak trochu pozdě. V Třeboni jsem rád. Mám tu spoustu kamarádů, spoluhráčů, rodinu, po všech by se mi stýskalo. Těžko by se mi odcházelo někam jinam.

Házenkářská krev vám proudí v žilách. Otec patřil jako hráč k oporám Jiskry a později dlouhou dobu působil jako trenér a byl i asistentem u mužského áčka.
Na trénincích byl táta prostě trenér a já ho tak bral a respektoval, stejně jako všechny trenéry. Vždy se snažil svými zkušenostmi týmu pomoci. Samozřejmě, že v soukromí občas k výměně názorů došlo. Beru si ho příkladem, dokázal toho hodně.

Kdy jste měl poprvé v ruce míč a vzpomenete si ještě na své začátky?
Prvně jsem k házené čichl v šesti letech a pamatuji si to docela dobře. Nebyla to házená, spíš blbiny s míčem. Každé začátky jsou těžké.

Nelitoval jste někdy, že jste si vybral házenou a ne třeba fotbal jako vaši bratři?
Já nelitoval, ale oni ano. Fotbal hraje každý, kopnout není problém, ale házet už chce trošku umu. Já si s nimi fotbal zahraji, i když mi to nepůjde jako jim. Oni si se mnou však házenou zahrají horko těžko.

Matěj Měchura