Hráčskou kariéru strávila Iva Jonová (48 let) ve svém mateřském klubu, kde se po brzkém ukončení aktivní činnosti vydala i na dráhu trenérky. V současné době trénuje družstvo žen a starší žákyně.

„Pracuji jako účetní v hradeckém Centru sociálních služeb a právě díky pravidelné pracovní době se mohu odpoledne a večer věnovat házené. Samozřejmě také hlavně díky podpoře a pochopení mé rodiny, kterou sport provází od školních let dětí,“ říká.

Syn Pavel hraje hokej v HC Vajgar, dcera Andrea se dala rovněž na házenou, i když v letošní sezoně aktivní dráhu na čas přerušila kvůli mateřským povinnostem.

K házené Ivu Jonovou přivedl v jejích devíti letech tatínek. Jejím prvním a vlastně jediným trenérem byl legendární Jan Dvořák, který v Hradci založil dívčí házenkářský oddíl.

„Provázel mě od dětství, přes dorostenecké kategorie a vlastně až dodnes. Občas si zavoláme, když se potkáme, popovídáme. Všechny základy házené mám od něj a dodnes čerpám z některých jeho tréninků. Právě Honza mě pak přivedl i k trenérské práci,“ vysvětluje Iva Jonová.

V nejmladších kategoriích hrála na postu pivota, ale postupně přesedlala na pozici levého křídla a občas si zahrála i střední spojku.

„Zpětně na to všechno vzpomínám ráda, byla tam nejen dřina, ale i sranda. Máme na co vzpomínat. Dodnes mám z házené plno kamarádek,“ zmiňuje třeba Pavlu Kolmanovou (Severovou), Dagmar Kubíčkovou (Šteflíčkovou), či Romanu Marsovou. „Nejdál to z nás dotáhla asi Gabriela Korandová, která hrála německou bundesligu a nastupovala v reprezentaci,“ podotkla.

V mládežnických kategoriích si jindřichohradecké házenkářky už tehdy připisovaly celou řadu úspěchů. „Úplně přesně si na vše nevzpomenu, ale krajský přebor jsme vyhrávaly s přehledem. Pak se postupovalo na přebor Čech a ten jsme, myslím, dvakrát vyhrály. Postoupily jsme i na přebor republiky, odkud jsme si také vezly medaile. I v dorosteneckých kategoriích jsme byly úspěšné,“ vzpomíná.

Svou aktivní hráčskou kariéru skončila už po prvním roce v nově vzniklém družstvu žen, které u Vajgaru založili. „Hned jsme vyhrály krajský přebor, ale kvalifikaci o ligu už ne. To se povedlo až rok na to. Já v té sezoně skončila, vdala se, měla děti a na čas jsem se od házené vzdálila,“ vysvětluje Iva Jonová.

Vrátila se, až když její děti začaly samy sportovat. „Pendlovala jsem mezi zimákem a halou, vozila je na tréninky a čekala, až skončí. V té době mě oslovil Honza Dvořák, jestli bych nepomohla s trénováním, když jsem stejně v hledišti a koukám na ně. Ani jsem se moc nerozmýšlela a šla do toho,“ usmívá se.

Nejprve dostala na starost mini žákyně, které postupně dovedla až do dorostenecké kategorie. Po sestupu z inteligy nastalo pro družstvo žen složitější období, řada hráček skončila a oddíl byl nucen sáhnout mezi dorostenky.

„K ženám jsem se dostala postupně. Po pádu z interligy vedl tým rok Karel Petržala, po němž jsem družstvo převzala já v návaznosti na to, že v kádru byla řada dorostenek. Cílem bylo I. ligu udržet, ale to se nepovedlo. Návrat se nám podařil až v minulé sezoně. Cíl udržet se, jsme splnili, i když bych asi brala trochu lepší umístění než osmé místo. Ale vzhledem k tomu, že jsme před sezonou a na jejím začátku řešili řadu absencí, zas tak špatné to nebylo. Máme na čem stavět,“ dodala.