Tradičně patří k populární anketě Sportovec Jihočeského  kraje vyhlášení kategorie, kterou sportovní redakce Deníku pojmenovala: Zvláštní cena.
Letos přijal významné ocenění za celoživotní přínos sportu volejbalista, trenér a funkcionář Zdeněk Scheichl. „Tohoto ocenění si moc vážím nejen já, ale celá moje rodina." Majitel Zvláštní ceny odpovídal na dotazy Deníku:

První sportovní krůčky jste dělal na sportovištích v Písku?
Přesně tak. Tam jsem začal chodit do Sokola. Tenkrát si nás při cvičení vybral pan doktor Kalina, který byl vlastně mým prvním trenérem. Ten si mě vybral pro volejbal.
To vám bylo asi třináct let, v Písku jste se narodil?
To ne. Já se narodil na Hluboké. Pak jsme se museli stěhovat do Písku, kde jsem prožil mládí. Ve třinácti jsem tedy začínal s volejbalem, ale také jsem hrál hokej…

Lední hokej je v Písku samozřejmě také tradiční sport…
Hrál jsem ho ještě v dorostu. Pak už se rozhodovalo, čemu se budu věnovat. Asi jsem nehrál špatně, hokejisti chodili za tátou, abych na zimáku zůstal, ale v sedmnácti letech mě volejbalisté „ostaršili",  nabídli mi, že mohu hrát za muže první národní ligu, to byla tehdy druhá nejvyšší soutěž. Pro mě to v Písku byla tehdy velká nabídka.

Nikdy jste nezalitoval?
Ne. S volejbalem  jsem byl vždy  spokojený, i když jsem měl hokej taky hodně rád, dodnes mu fandím.

Kudy vedly vaše další volejbalové cesty?
V devatenácti letech jsem odešel do Kolína. Tam jsem prožil dva vojenské roky. Po vojně jsem se domluvil s doktorem Linhou, předsedou  tehdejšího českobudějovického volejbalového oddílu a s Fejfarem. Do Českých Budějovic jsem přišel prvního srpna roku 1969.

To si pamatujete na den přesně?
To se nedá zapomenout. Jsem v Budějovicích u volejbalu už čtyřiačtyřicet let.

Těžké asi bude vybrat jen jedno období, na které za téměř půl století u volejbalu vzpomínáte nejraději, ale přesto…
…hlavně bych se nechtěl pouštět do jmenování spoluhráčů, za ty roky jich bylo hodně, určitě bych na někoho  zapomněl, pak by mě to mrzelo. Výbornou partu jsme měli s Kosařem, Čudou, Peškou,  Procházkou, Pohlem, Dvořákem, Vrtělem, později s Valachem, Kopetem, Mourečkem, Pitnerem.  Parta to byla a je veliká, dodnes se scházíme při oslavách narozenin. Vzpomínám na Pepíka Hamáčka, ten byl nejdelší dobu vedoucím družstva, které jsem trénoval, když zemřel, převzal tuto funkci Honza Čermák.

Když se sejdete, bavíte se o životě, s kytarami…
…no jistě. Mezi námi je  hodně kytaristů. Třeba Pavel Valach hraje na kytaru a ještě k tomu na banjo, výborně na kytaru umí Moureček, Kosař,  Růžička. Hrají se staré písničky, je to nádhera.

Vyráželi jste společně i na velké nevolejbalové cesty?
V té době se liga hrála trochu jinak než dnes. Jezdilo se na lyže na Zadov, bývali jsme v chatě Cihelen, nebo jsme jezdili na Modravu, kde   Klostermannova  chata patřila Škodě Plzeň, my hráli v Budějovicích za Škodovku, takže jsme tam trávili zimní čas na běžkách a večer se samozřejmě zpívalo.

A v létě?
Po sezoně jsme jezdívali pravidelně na týden společně na vodu.  Jezdili jsme Vltavu nebo ze Suchdola Lužnici.

Uvažoval jste o trenérském řemesle už v době, kdy jste hrál?
Přemýšlel jsem o tom, že bych jednou chtěl trénovat. Lákalo mě to. Když jsem skončil, tak jsem rok trénoval dorost, udělal jsem si trenérskou dvojku. Pak mě v klubu oslovili, abych šel trénovat muže. Začal jsem studovat trenérství na FTVS, to bylo na necelé čtyři roky. Pak už jsem automaticky dostal trenérskou jedničku.

Vaše bilance u trenérského kormidla je skutečně obdivuhodná. Dohromady jste odtrénoval čtyřiadvacet let, z toho dvanáct v extraligové Škodě. Je některý ze zápasů, na který dodnes vzpomínáte?
Tehdy jsme se Škodovkou vyhráli Československý pohár a reprezentovali jsme v Poháru vítězů pohárů. Do sokolovny přijel Avtomobilist Leningrad, který trénoval  Platonov. On tehdy vedl také národní mužstvo, měl v týmu samé velké hvězdy. Doma jsme ve fantastickém zápase pohráli dva tři, ale zápas byl rozehraný na tři jedna. Byl to jeden nejlepších zápasů, které jsem kdy zažil.

Sokolovna praskala ve švech?
Přesně tak. Byla nabitá k prasknutí. Kapacita nebyla moc veliká, ale tehdy přišlo snad 1500 lidí. Bylo doslova narváno, lidi seděli až u lajny. Byl to výborný zápas.

Také jste si v průběhu let vyzkoušel zahraniční angažmá?
Dostal jsem nabídku z Rakouska, kde jsem trénoval  čtyři roky. Pak jsem se vrátil, trénoval jsem juniory.  S týmem, se kterým jsme byli společně už od kadetů, jsme na Přeboru republiky obsadili čtvrté, třetí, druhé a pak v juniorech dokonce první místo. Tehdy jsem trénoval Hudečka, Smrčku, Pitnera, Martina Petra, Tomšíčka.

Do historie českobudějovického klubu jste se nesmazatelně zapsal také jako manažer. Jihostroj sbíral jeden titul za druhým, byla to pro vás jiná práce, než na jakou jste býval zvyklý jako hráč a trenér?
To se člověk dostane  na úplně jinou parketu. Svým způsobem jsem měl výhodu. Manažerská funkce je taky hodně o papírování,  já byl po revoluci v roce 1989 zvolen místopředsedou krajského výboru ČSTV, stal jsem se předsedou TJ Škoda, přitom jsem trénoval. Funkcionářskou práci jsem okusil, už to vlastně byla průprava pro manažerskou funkci.

Od té doby ale uteklo v Malši a ve Vltavě hodně vody, velká spousta věcí se změnila. Týká se to také volejbalu?
Všechno dělá pokrok. I volejbal. Víc se skáče, hrají delší volejbalisté. Kdo měl přes 190 centimetrů, byl dlouhán. Když byl v týmu jeden dvoumetrový, bylo to něco. Dneska už je celá  základní šestka dvoumetrová. Aby se do hry dostali i menší hráči, vymyslelo se libero, které umožňuje, aby se víc chytalo v poli.

S léty do moderního volejbalu nepřišlo ale jen libero,  změn, které si dnešní generace ani neumí představit, byla celá řada…
…to je pravda. Když já začínal, tak třeba vůbec nebyly anténky! Nesmělo se blokovat přes síť! Tehdy jste třeba zablokoval, rozhodčí ale pískl, že jste byl na soupeřově polovině a bylo to. Proti tomu nebylo odvolání, žádný důkaz nikdo neměl, prostě bylo zapískáno. Všechno jsme přijímali prsty, až později východní Němci přinesli, že se má přihrávat bagrem.  Když nad tím přemýšlím, proměny v průběhu let jsou veliké.
Na konci roku 2013 jste od Deníku obdržel Zvláštní cenu za celoživotní přínos volejbalu. Na slavnostním vyhlášení jste vypadal překvapeně. Potěšila vás?
Moc. Já ji vůbec nečekal. Když jste mě zvali na vyhlášení, byl jsem přesvědčený, že jdu pro cenu, která patří týmu. Ocenění si vážím nejen já, ale celá moje rodina.