S Almou byl spojený také život Milana Vaňka mladšího, který v době sametové revoluce končil učiliště.

„Jako čerstvě vyučený strojní zámečník jsem musel chvilku zůstat v Ladovce (následně Adaco, a dále Motror Jikov strojírenská – pozn. aut.) a pak jsem šel na vojnu. Zhruba v roce 1994 jsem nastoupil do Almy, kde jsem pracoval asi pět let. Pak jsem se do firmy ještě jednou vrátil,“ říká Vaněk, který dnes podniká ve stavebnictví.

Podle jeho slov měl štěstí, že asi dva roky před neslavným koncem výrobce přikrývek dostal nabídku na jinou práci.

„Pozoroval jsem, jak to jde s kopce. Do dění v Almě jsem byl stále zasvěcený, neboť zde až do konce pracoval můj otec a pořád se o situaci mluvilo,“ pokračuje Vaněk.

Přiznává, že zánik továrny vnímal jako skoro všichni – jako chybu managementu, že to nechal tak daleko dojít.

„Asi bylo špatné shánění zakázek. Jak je možné, že se jelo na tři směny, i o sobotách, a přesto se firma propadala. To nikdo nechápal,“ pozastavuje se nad vývojem posledních asi tří let před nenávratným zánikem.

V Almě pracovalo hodně lidí z Novobystřicka, většinou ženy, pro které bylo následně sehnat práci velký problém a nezbylo jim, než zamířit na úřad práce. Někdo našel místo v továrnách v Českých Velenicích nebo Kamenici nad Lipou.

„Protože mě už nikdo jako strojního zámečníka nikde nezaměstnal, absolvoval jsem rekvalifikační kurz na zedníka a začal jsem zedničil. A teď funguju jako živnostník. A není to vůbec jednoduché, je to o hodně těžší, než zaměstnanec. Musím sehnat práci a pak se ještě strachovat, aby mi za ni zaplatili. V našem státě nejsou páky na neplatiče. V tom je velké riziko,“ míní Vaněk.

Jako živnostník pracuje v tříčlenné partě a nemohou si v regionu moc vybírat.

„Člověk se musí přizpůsobit a naučit se všechno, co prakticky zdenické řemeslo obsahuje. Nezbývá, než brát i docela malé zakázky,“ dodal.
Když se ohlédne o dvacet let zpět, tak připouští, že pro něho byl život jednodušší: „Člověk byl tenkrát sám, bydlel doma u rodičů, takže měl i pro sebe víc peněz. Taky bylo dost práce, i když já ji měl vždycky.“

Ředitel Almy o roce 1998: Byl rokem plné stabilizace

„Byl to rok úspěšný bez ohledu na skutečnost, že jsme se museli vyrovnat s poklesem poptávky na tradičních trzích. Neznáme konečné výsledky, ale důvodně se domnívám, že to bude rok plné stabilizace podniku,“ odpovídal na tradiční otázky deníku v závěru roku 1998 tehdejší ředitel Almy Ivan Osvald.
Na druhý dotaz, co jemu a firmě nejvíce komplikovalo život řekl: „Nic tak podstatného, co bychom v podniku nemohli vyřešit. Pokud bych mluvil za sebe a obecně, pak někdy lidská hloupost.“

Na zavření novobystřické továrny Alma nebyl nikdo tak úplně připravený, i když město u hranic již mělo za sebou ukončení provozu zdejšího výrobního závodu Otavanu. A navíc hned po revoluci se mnoho lidí muselo vyrovnat s tím, že už neexistují Státní statky, které dávaly mnoha rodinám jistotu a obživu. Samozřejmě, že se obě poslední za sebou jdoucí pohromy nejvíce dotkly žen, které měly v textilním průmyslu převahu. A jak se hledá práce, když má žena na starosti malé děti? Většinou nemůže chodit na směny, zaměstnavatel má obavy, že bude víc na paragrafu, jak se tehdy říkalo ošetřování člena rodiny. A v okolí Nové Bystřice nebylo moc možností, takže zbývalo dojíždět, což opět ujídá z rodinného krajíce. lenka.novotna@denik.cz