Před nedávnem uplynulo pět let od jeho úmrtí, ale rodinná likérka Hill´s Liquere, kterou po revoluci založil a splnil si tak tajný sen, dál pokračuje. Mnozí ho ještě pamatují z dob socialismu v jindřichohradecké Frutě a poté již jako likérníka ve vlastní firmě, ve které dnes pokračuje jeho dcera Ilona Musialová –  Hillová a vnuk Tomáš Hill.

Je zajímavé, když jsme se obou ptali, zda od malička měli o své budoucnosti likérníka jasno, oba odpověděli, že ne a dokonce, že se naopak následování řemesla svého otce a dědy bránili.


Albín Hill.Zakladatelem tradice byl Albín Hill, který v roce 1920 v Brušperku u Ostravy založil destilérku. O čtyři roky později se mu narodil syn Radomil, kterému sudičky nadělily jedinečný likérnický talent. Vysněnou společnou budoucnost ale zmařilo znárodnění. „Dědečka si pamatuji jen jako malé dítě, bylo mi pět let, když zemřel. Jednalo se o velmi statného starého pána, který hodně kouřil," vybavuje si Ilona Musialová.
Albín Hill, který přežil i Hitlera za 2. světové války,  totiž velice těžce nesl znárodňování, když si ve čtyři ráno pro jeho likérku přišli vlastní zaměstnanci.

Radomil Hill.Radomilu Hillovi bylo čtyřiadvacet let a musel si hledat zaměstnání na umístěnku. „Jako syn živnostníka z buržoazní republiky si mohl vybrat Uherský Brod, kde se dělalo víno, sodovkárnu Zon v Třebíči a nebo jindřichohradeckou Frutu. Tak se sem v roce 1949 s maminkou přistěhovali a otec nastoupil jako řidič. A pořád si myslel, že to všechno zase za pár let vezme obrat," vrací se Ilona Musialová do doby, kdy ještě nebyla na světě.

Podle vyprávění se údajně ve Frutě stal někdy v 50. roce malér a hodně lidí, a to i z vedení, bylo zavřených pro hospodářské delikty. „Vína v tancích začala kvasit a nikdo si moc nevěděl rady, navíc se báli sabotáže a taťka se nabídl, že by věděl, co s tím. A pak začal dělat správce. Ve Frutě strávil 40 let, na začátku se zde vyráběla jen vína, šťávy a ocet a v 60. letech, kdy se doba poněkud uvolnila, taťka zavedl výrobu lihovin. Už před tím ale dělal rum pro českobudějovický závod, a protože v té době bylo plánované hospodářství, tak každý podnik měl svůj hlavní výrobní artikl, třeba Božkov fernet, Saliko vodku a Fruta dostala rum," pokračuje Ilona Musialová.

Zdůrazňuje, že tvůrcem známého jindřichohradeckého rumu s plachetnicí byl právě Radomil Hill. Má však i další zásluhy, vynalezl a vypracoval postup na vaření vaječného koňaku v průmyslové velkovýrobě. „Dříve se to dělalo vzhledem ke všem ingrediencím jen v malém a on vymyslel postup, jak uvařit i 40 tisíc litrů najednou," vysvětluje Ilona Musialová.

Poznamenává, že ačkoli byl  Radomil Hill uznávaným likérníkem, který razil zásadu, že likéry se nepijí, ale ochutnávají, nikdy nebyl v KSČ a tudíž ani nemohl stát v čele Fruty, nejvýš se dostal na post zástupce ředitele.

I když už jako jeho dcera se pohybovala ve Frutě, protože zde měl otec služební byt a s dalšími dětmi si na dvoře i v jiných zákoutích občas i hrála, když byla postavená před volbu povolání, na otázku, zda by nechtěla jít ve šlépějích svého otce, si důrazně trvala na tom, že: „v životě ne".
„Věděla jsem, že nechci jít do kanceláře, tedy na ekonomku a nebo gymnázium, a protože maminka pochází z rodiny krejčovské, začala jsem v Praze studovat textilní průmyslovku obor oděvní technolog," doplnila.

Když se po návratu z vysokoškolských studií v Liberci v roce 1976 usídlila i s rodinou zpět v Jindřichově Hradci, tak kromě krátkého působení na Jitce  vedla odborný výcvik ve výrobním družstvu Oděva a až do roku 1992 učila v učňovské škole.

„V roce 1990 taťka začal fungovat jako první soukromý likérník a konečně v čtyřiašedesáti letech se dočkal a mohl podnikat sám na sebe. Naštěstí nešlo úplně všechno znárodnit, takže rodinné receptury dědečkovy a otcovy nám zůstaly a mohly se rozvíjet. Dnes firmu nejvíc živí vývoz Hill´s Absintu, ale stojíme si za každým naším výrobkem. Otec vždycky říkal: je spousta klavíristů, ale málokdo umí hrát jako virtuos, je méně skladatelů, ale jen málo je Beethovenů a stejně já, jak napíši recepturu, tak vím, jak to bude chutnat," dodává Ilona Musialová s tím, že rodinná likérka má charakteristiku velmi malé manufakturní výroby, která staví na rodinnou tradici.

Drážní likér.V té pokračuje devětatřicetiletý Tomáš Hill, který původně šel v roce 1989 studovat střední ekonomickou školu do Třeboně. „Ale když se otevřelo podnikání, tak abych mohl pokračovat v dědově firmě, musel jsem být vyučený. A tak jsem se stal prvním soukromým učněm na potravinářské škole v Táboře. Dokončil jsem ji v roce 1993 a nastoupil k dědovi do práce a učil jsem se od něho všechno. I když děda byl výborný praktik, jako učitel moc věci neuměl vysvětlit, ale vždycky jsme se nakonec ke všemu dobrali," říká Tomáš Hill. Dnes se o celou manufakturu stará prakticky sám.

„Převážně všechno si děláme sami, dovážím líh a tresti, trháme ovoce a necháme si ho lisovat na ovocné šťávy. Máme pěstitele bylinek, které si sami macerujeme. Ručně hotové likéry stáčíme, na lahve dáváme etikety a kolky. To v tak malé firmě jinak ani nejde," poznamenává Tomáš Hill. Každá lahev projde sedmkrát rukama pracovnic, než se dostane k zákazníkovi.

Připomíná krédo svého dědečka, že lihovině se musí vdechnout život i srdce, aby byla kvalitní. „Člověk se pod ní má podepsat a stát si za ní a někdy musí umět i přijmout kritiku. Snažíme se vycházet z receptur dědy a pradědy, i když něco se už dnes ani nemůže používat. Prvorepublikové recepty jsou nepřekonatelné chuti. Tehdy nebylo tolik chemie a do dneška se snažíme ji nepoužívat v co největší řadě výrobků," míní Tomáš Hill.

Sám se stále necítí jako velký likérník, ale především sám sebe vnímá jako malého živnostníka, který se snaží udržet firmu pro další pokolení, tedy pro svého pětiapůlletého syna a netají se s tím, že když by to nešlo v Čechách, tak i někde jinde.