Jak to celé vůbec začalo?

„V pondělí v poledne volali z povodí. Chtěli, abych oběhla lidi, aby si zklidili věci, že se k nám valí voda. Nikdo mi tenkrát nevěřil,“ líčí situaci Jana Skálová.
Krátce před 16. hodinou ještě řekl tehdejší starosta Třeboně Jiří Houdek našemu deníku, že zatímco v minulém týdnu se voda valila do prázdné nivy, tentokrát se žene do vodou zaplněného území a bude pravděpodobně silnější.
„Kolem 17 hodiny k nám Houdek přijel a řekl, že to vypadá špatně. Prý je zatím klid, ale že budeme raději evakuovaní. Kolem půl osmé jsem pak slyšela ránu, jako když spadne letadlo. Běžela jsem na most a voda už se valila, ale ne korytem, šlo to všechno mimo řeku lesem na Hlínu. Valilo se to směrem na Rožmberk, ale tam to asi narazilo a šlo zpátky,“ vzpomíná Skálová a ukazuje záběry natočené videokamerou, zatímco její manžel hledá noviny a fotografie z té doby.

Opusťte domovy!

Pak přišel příkaz, aby si lidé vzali osobní věci a šli spát do budovy bývalé školy. Ve Staré Hlíně totiž voda zaplavila domy blíže řeky. Ta stavení, co stojí v mírném kopci naštěští ušetřila.
„V noci jsem chodila s vojáky a počítala lidi. V té době jsem tady ještě nebydlela dlouho, a tak jsem všechny ani neznala. Nakonec jsem zjistila, že nám chybí jeden pán. Vzali jsme loď a jeli jsme pro něj potmě, protože nikde nešla elektřina. Když jsme se dostali do domu, zjistili jsme, že klidně spí a voda už mu šplouchala u postele. Chtěli jsme ho odvést, ale on ne, že půjde na půdu,“ vypráví dnes už spíš úsměvný příběh, který ale tenkrát naháněl spíš strach.

Následky povodně

Nejhorší bylo podle jejích slov čekání, než voda opadne. V domech a v jejich okolí stála totiž celých osm dní. „Když jsme otvírali domy, překvapilo mě, že bylo všechno vzhůru nohama. Dovedete si představit ten smrad, když byly domy takovou dobu uzavřené. Všechno se muselo vyhodit. Vždyť z jednoho z domů dokonce tekly parkety oknem ven,“ líčí následky velké vody.
Na druhou stranu v dobrém vzpomíná na pomoc vojáků a záchranářů z Liberce: „Ti kluci tady udělali kus práce.“ Chválí i pomoc soukromé pekárny, která dodávala postiženým lidem chleba a vánočky. O to víc jí mrzí, že jí nikdo z obce nepřišel pomoci s organizací úklidu a rozdáváním humanitární pomoci. „Ještě, že mi pomohly moje dospělé vnučky a lidem pomoc roznášely,“ říká dnes.