Kliknutím zvětšíteHudební nadání podělil rodák z Košic, pokřtěný jako Vladimír Matuška, po mamince Marii „Mie“ Malinové, zpěvačce Vídeňských operetních divadel (toho času byla v Košicích na turné). Kdo byl ve skutečnosti jeho otcem, se s určitostí neví - oficiálně je uveden František Matuška, bývalý vojenský kapelník, údajně jím ale může být jakýsi cikánský primáš cimbálové kapely.
Sklář na jevišti
Vladimír, který si později nechal úředně změnit jméno na Waldemar, se poměrně rychle naučil hrát na několik hudebních nástrojů – na mandolínu, kytaru, banjo a kontrabas – a zároveň začal procvičovat zpěv v Husově sboru v Jungmannově ulici v Praze. Ještě než se začal umělecky prosazovat, vyučil se v Poděbradech sklářem a poté (psal se rok 1950) začal pracovat v Moserových hutích v Karlových Varech. Strávil tam ale jen rok, protože byl pro tuto práci fyzicky slabý a jak sám vtipkoval – byl chabrus na plíce.
Vrátil se tedy do Prahy, kde zpíval ve Státním souboru písní a tanců a kde se naučil nerozlišovat mezi lidovou písní a pop songem. Po absolvování vojenské služby pak dělal tajemníka Domu osvěty v Chebu, ale záhy se zase přesunul do Karlových Varů, kde stál u vzniku Mambo Kvintetu. Pořád se však toužil vrátit do Prahy s nadějí, že si zazpívá. Jak uvedl v televizním dokumentu Walda textař Rostislav Černý: „Neztrácel energii, pořád to zkoušel znova. Věděl, že to nějak dopadne.“
Angažmá v Semaforu
Pevnou půdu pod nohama získal Matuška až v únoru 1960, kdy jej do divadla Semafor angažovali Jiří Suchý a Jiří Šlitr, s nimiž se seznámil o pár let dříve na prknech pražské Reduty. Poprvé se v Semaforu objevil v satiře Člověk z půdy, svůj první známější song To všechno vodnes čas (jako duet s Karlem Štědrým) zpíval v pásmu Zuzana je sama doma a první významnější roli - chuligána Harryho Bedrnu - ztvárnil v komediální hudební detektivce Taková ztráta krve.
Z Waldemara se postupně začala stávat hvězda, technicky i výrazově byl pro roli zpěváka zrozen. Na scéně, či spíš pod ní, doslova žil. V té době totiž neměl kde bydlet, a tak přespával pod jevištěm a přikrýval se oponou. Jak řekla jeho kolegyně Eva Pilarová, s níž nazpíval krásné duety Ach, ta láska nebeská a Tam za vodou v rákosí: „Tehdy měl jen džíny, červený svetr a ručník. To byl veškerý jeho majetek.“
Sympatický kovboj a bohém
Waldemar si ale nestěžoval. Nikoho nepomlouval, nikomu nic nezáviděl, nikam se nedral. Všechno, co ho v životě potkalo, bylo na základě jeho přirozeného talentu a osobnosti, která se nedala držet pod pokličkou.
V už zmíněném dokumentu Walda o tom hovoří i Jiří Suchý. „To, jak se oblékal, nosil plnovous, choval se jako kovboj, bylo lidem nesmírně sympatické. Byl taky bohém, schopný podepsat dvě i tři různé smlouvy na vystoupení ve stejnou hodinu, čímž vznikaly komplikace. V jednu chvíli jsem mu musel dát nůž na krk, že jestli se to bude opakovat, budeme se muset rozejít (což se stalo v roce 1962). Ty naše rozchody ale nebyly na život a na smrt, protože o dva roky později jsme spolu točili film Kdyby tisíc klarinetů,“ uvedl Suchý.
Rokoková éra
Po odchodu ze Semaforu přešel Waldemar Matuška k Darku Vostřelovi do divadla Rokoko, kde se stal jeho častým textařem Ivo Fischer. Prvním songem, který mu otextoval, byl americký traditional Jó, třešně zrály.
Do této zpěvákovy éry patří i písně Ó, Zuzano, Růže z Texasu, Víc nechtěl by snad ani D´Artagnan (duet s Martou Kubišovou), Sedm dostavníků, Po starých zámeckých schodech, Tuhle rundu platím já, Don Diri Don, To se nikdo nedoví (duet s Helenou Vondráčkovou) či Slavíci z Madridu (tento song zazněl v televizním pořadu Píseň pro Rudolfa III.).
Kojot Kid i sedlák Zášínek
Walda ovšem v té době válel i před jinými filmovými kamerami – první z výraznějších úloh se dočkal v roce 1964, kdy ztvárnil zpívajícího padoucha Kojota Kida ve westernové komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera a zpívajícího vojáka Patrika v už zmíněném semaforském muzikálu Kdyby tisíc klarinetů.
V roce 1967 přišly další herecké příležitosti - vedlejší role francouzského pašeráka Orbignyho v detektivce Smrt za oponou a výrazná úloha dobrodruha Manuela Diaze, zvaného Zpěvák, v parodii Fantom Morrisvillu, kde Matuška pěje písně Aleluja a Hou, hou. Coby cikán se objevil v koprodukční verneovce Tajemství Viléma Storitze či v pětiroli v krátkometrážním hudebním filmu Pijácká romance.
Jedním z jeho hereckých vrcholů bylo ztvárnění bohatého sedláka Zášínka, jenž se upíjí z žalu nad svou zemřelou ženou v dramatu Všichni dobří rodáci - v tomto filmu se mimochodem svým výkonem vyrovnal mnoha zavedeným hereckým osobnostem. A také bohémského a prostopášného sochaře Smoly v televizní komedii Kam slunce nechodí.
Zpěvák se vůbec na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let objevoval na obrazovce poměrně často. Jednak měl s Václavem Hybšem pořad Dobrý večer s Waldemarem, bral i hlavní úlohu Georgese Duroye v televizním muzikálu podle de Maupassanta Miláček. V roce 1973 se objevil jako cyperský a jeruzalémský král Petr ve filmovém muzikálu Noc na Karlštejně, odkud pochází hit Do věží.
Od Hybše ke KTO
V mezičase spolupracoval s řadou orchestrů. Po odchodu z Rokoka v roce 1969 začal účinkovat hlavně s Orchestrem Václava Hybše. Tato vystoupení však měla poněkud estrádní charakter a Waldemar pocítil, že to pro něj není to pravé ořechové. Raději chtěl zpívat chlapské písně ve stylu country & western, a tak odešel ke kapele KTO neboli Kamarádům táborových ohňů.
Od roku 1973 v nimi vystupoval i se svou tehdejší přítelkyní Olgou Blechovou, kterou později pojal za ženu (v pořadí už třetí). O dva roky později dostali pozvání na festival do Nashvillu, kam se následně ještě dvakrát vrátili. Cestu jim povolila umělecká agentura Pragokoncert, tehdy jediná u nás, která měla tu pravomoc. „Nemohli jsme ale jezdit ‚jen‘ do Ameriky, dvakrát jsme byli i v Sovětském svazu,“ podotkla Olga Matušková.
Nový život na Floridě
Matuška byl znám tím, že nesnášel bolševiky, často si „pouštěl hubu na špacír“, čímž je samozřejmě provokoval. V roce 1986 kdesi řekl, že vláda tají skutečné informace o výbuchu v Černobylu, a někdo ho udal. Hrozilo, že si doma už nezazpívá, a tak se ženou a synem proměnili cestu na dovolenou do USA v emigraci. Hned tam začali pracovat, natočili desku národních písní, z toho si pořídili dodávku a začali vystupovat pro krajany. Následně si koupili dům na Floridě, který neustále přestavovali.
U nás tím pádem zmizelo jeho jméno z filmových titulků včetně seriálů Chalupáři a Doktor z vejminku, k nimž nazpíval titulní píseň. Jeho hlas byl prostě nežádoucí, a tak byla píseň nahrazena instrumentální verzí.
Návraty
Po roce 1990 se Waldemar Matuška do Československa zase pravidelně vracel – s kapelou KTO podnikal turné po Česku i Slovensku. Nepotřeboval k tomu žádnou mediální publicitu – prostě se jen rozneslo, že bude vystupovat na tom a tom náměstí. A všude bylo obvykle plno.
V té době se zpěvákovi stále zhoršovalo zdraví, měl silné astma, prodělal operaci tlustého střeva, začaly mu ubývat červené krvinky. Zemřel na zápal plic a selhání srdce 30. května 2009 ve floridském St. Petersburgu. Bylo mu šestasedmdesát let. Pohřben je na pražském Vyšehradě.
Hlavně, že píšou
„Na svém muži jsem si cenila, že byl nenáročnou hvězdou. Nikdy neměl žádné požadavky, ať už to bylo v Praze nebo v Americe. Skromnějšího člověka jsem nikdy nepoznala,“ uvedla Olga Matušková, když v Praze představovala obsáhlou kolekci Waldových nahrávek nazvanou Nebeskej kovboj.
„Trápilo mě, když se po naší emigraci psalo, že Walda zpívá po hospodách pro dvacet lidí. Ještě víc nás ale udivovalo, že se totéž psalo i po pádu komunistů. Pravda ale byla taková, že se Walda v Americe neztratil – naopak, chodily za ním zástupy lidí, kteří mu děkovali, že jim jeho písničky pomohly po jejich odchodu z Československa v nejtěžších dobách. Úspěch, jaký měl v Nashvillu, byl obrovský. A jak jsme tomu osočování čelili? Nijak, i když Walda takové zvěsti nesl těžce. Ve finále ale říkal – hlavně že píšou, je jedno co.“
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
