Cestovatelé: Málokdo naši potřebu pomoci jen tak přešel

6. 9. 2010

Jindřichův Hradec – Patrik Rešl, student Střední uměleckoprůmyslové školy Žižkovy v Praze, se ve volném čase věnuje především výtvarné činnosti, jako je 3D modelování a kreslení, ale i sportu. Hlavním cílem letošních letních plánů se stala cesta do Francie a hlavně návštěva moře.

Na cestu se vydal se svým osmnáctiletým kamarádem Jakubem Hávou.

„Vybrali jsme si hlavní město Paříž a zbylé dny jsme plánovali na jihu Francie, ale když pak vidíš, co se po cestě třeba právě na jih můžeš objevit, začnou se na tebe lepit myšlenky typu: Co takhle támhle a támhle udělat menší zajížďku?“ říká Patrik.

Naplánovali si tedy pár měst, které chtěli navštívit, jako již právě zmiňovanou Paříž nebo Andoru la Velu, Montpellier, Saint Tropez, Marseille, Cannes, Nice, Monaco - Monte-Carlo, Benátky. „Na 14 dní se nám zdálo, že je toho až dost, ale nakonec jsme to stihli za devět dní a pár měst, jako například Luxembourg, Metz, Perpignan, jich přibylo,“ sdělil plán cesty Patrik.

Na cestu se kluci vydali 1. srpna v ranních hodinách od sloupu směrem na Veselí nad Lužnicí, stejně jako vloni při cestě do Amsterdamu, avšak s větším nadšením a menším strachem.

„Než jsme stačili sníst první sváču, stáli jsme na hlavním tahu na Rozvadov s cedulí Paříž. Snad po dvouhodinovém čekání se na nás usmálo štěstí v podobě německo-českého chlápka mluvícího tak brilantně anglicky, že nám chvilku trvalo jeho národnost uhádnout. Tenhle chlápek nás odvezl až nahoru do Německa k městu Klass, což byla naše největší šaškárna, co jsme za celou cestu udělali. Nebylo to zrovna nejlepší cestou do Paříže, ale člověk, když se na stopa veze, tak je rád, že se veze,“ směje se při vyprávění příběhu Patrik. Jejich plán tak získal nový rozměr. „Na seznam našich navštívených míst přibyl ještě Luxemburg, velmi malé místo. Možná proto se s námi řidič Umělec, jak jsme ho pojmenovali, rozloučil se slovy – užijte si tuhle vesnici,“ vzpomíná Patrik Rešl.

I přes dojem vesnice je Luxemburg město drahé, plné smíšených kultur. Skoro každý zde mluví nejméně třemi jazyky. Na výběr máte mezi angličtinou, francouzštinou, luxemburgštinou a němčinou. „Není tedy divu, že jsme se dostali do Metzu, města ležícího 300 kilometrů východně od Paříže, díky francouzské právničce. Po bezúspěšném stopování v krásném městě jménem Metz, jsme našli místo ke spaní. Kde jinde než jako vždy ve vzdáleném parku mezi kopřivami,“ prozradil strastiplnosti cestování Patrik.

Ráno byli kluci plni odhodlání stopnout auto, což se jim ale dlouho nedařilo, a tak došlo k plánu „bé“, který znamenal cestu vysokorychlostním vlakem TGV až do Paříže. „Ve vlaku nabízí i druhá třída luxusní posezení při rychlosti až 300 kilometrů za hodinu, a to za pouhých 28 euro a jen 80 minut našeho času. V Paříži jsme si našli kemp, nebylo to sice nic snadného, obzvlášť když jsme museli přejít největší park s baťohy, které vážily kolem 28 kilogramů,“ vysvětluje.

Patrik spolu s Jakubem stihli v Paříži projít centrum od Louvre až k nejvyšším patrům Eiffelovy věže, kde potkali české turisty. „Už na špičce Paříže se nám honilo hlavou, že se ještě dnes musíme dostat aspoň na půlku cesty do Andory. Což se nám povedlo a nejen to, my jsme dokonce dojeli až do Sete, což je průmyslové městečko u Středozemního moře. Ze Sete jsme měli štěstí na studenta biologie, který nás vzal do Peripgnanu a odtud věřte nebo ne, jel autobus za jedno euro do Bourg-Madame, což je kolem 200 kilometrů,“ pokračuje dále ve svém vyprávění. „Tím se nám ulehčila cesta do krásného maličkého knížectví mezi Španělskem a Francií. Jelikož tento stát leží v Pyrenejích, museli jsme se na nějakém kopečku vyspat, to už ale ulehčila pěti procentní daň na alkohol (smích). A když se daří, můžete narazit na lidi, s nimiž si nerozumíte jediné slůvko, ale i tak nechcete vystoupit z auta.

U nás se to stalo s partou punkerů, kteří jeli na výlet starým karavanem, byl to nářez. Punk spíš neposlouchám, ale když jsem viděl, jak Kuba propadá energii, kterou vyzařovali, rád sem se přidal a nechal se unášet náladou vířící se v poklidné jízdě Pyrenejskými serpentinami,“ vybavuje si Patrik zážitky ze své cesty, která vedla dále z Andory přes Španělsko a celé jižní pobřeží Francie. Města, jež následovala, byla podle kluků nádherná. Prvním z nich byl Montpeliere, tohle město má prý v sobě nádech něčeho nového. Lidé jsou zde ohleduplní a rádi vám pomohou. „Opakem je pak zdejší podsvětí. O něm jsme se dozvěděli díky klukovi z Čech. Žil pod širým nebem a vydělával si stavěním soch na pláži,“ zmínil Patrik.

Po Montpeliere následoval směr Marseille, ale tohle město Jakuba s Patrikem už z okénka auta moc neokouzlilo, a tak se nechali sportovním fotografem dovézt až ke kabrioletu s krásnou blondýnkou. Ta neměla problém kluky vzít i s batohy až do středu Saint Tropez mezi značky Ferarri, Lamborghini či Prada. „Když jsem vylézal z auta, něco mi říkalo tady ne, sem nepatříme. Nevypadalo to jak pro normální smrtelníky.

Vše v Saint Tropez je drahé, luxusní a snobské, už zdálky můžete poznat milionáře. Starý děda ověšený zlatem, že už ho sám ani neunese, se musí opírat o dvě devatenáctileté holky v minisukni. Ale tohle je velké ale, protože i boháči jsou lidé a spousta z nich je příjemných a nejen namyšlených. Když jsme potřebovali pomoci, málokdo nás jen tak přešel,“ míní Patrik. „Jeden dokonce při našem hledání kempu vytáhl telefon a s pomocí mnoha jazyků se snažil pomoci, pak koupil tři oranžády a pěknou chvilku si s námi povídal. Ukončil to 20 eury na taxi do kempu. Eura na taxi jsme ale nevyužili a zasíláme mu je zpět,“ vybavuje si Patrik další z příjemných zážitků.

Po Saint Tropez pak následovala města Cannes, Nice a Monacco. „Cannes a Nice jsou modernější města, ale hlavní, co nás upoutalo, byly jejich nekonečné pláže, na kterých nebyl problém uvařit oběd a dát si pořádnou spršku studenější vodou, a to zdarma. Monacco - Monte Carlo to už byla jiná, další město luxusních kasín a krásného pobřeží lemujícího hotely, drahými tak, že se naše spaní raději uchýlilo až někde po neskutečně dlouhém výšlapu k veliké zarostlé díře, ze které se ráno stal bazén s výhledem na celé Monacco,“ vypráví dále Patrik, a přitom pouští videozáznam z celé akce.

Jak kluci říkali, po hledání místa na stop viděli ze shora snad celou trať pro formule, kterými Monacco žije. Sice dlouhá trať, ale prý ne tak, jako cesta odsud do Benátek, kam Patrik s Kubou dojeli kolem desáté hodiny. „Benátky jsou okouzlující v noci, ale po jedenácté hodině už zřídka potkáte nějakého turistu. Nemůžete se tudíž divit, že jsme přespali na hlavním náměstí Marco Polo a byli rušení jen jediným mužem na náměstí. Bylo to však spíše příjemné rušení, zkoušel totiž svůj operetní hlas v nádherné akustice lahodící našim uším,“ přiznává Patrik.

Po krátkém spánku bylo na řadě objevit nejkrásnější místa Benátek a vydat se zpět domů. „Tahle cesta je vždy nejhorší na nervy, člověk už vidí domov před sebou, ale pořád mu nějaký ten kilometr chybí. Ale i tak to může být sranda, zvlášť když vás někdo nechtěně vyhodí na dálnici, na které nemáte vůbec nic co dělat a k tomu vás potká policejní vůz na cestě k pumpě. Nebo kdy naopak jste nuceni dojít svépomocí na zdánlivě blízkou pumpu přes pár oplocených broskvových či meruňkových sadů, to je potom dobrá nálada a chuť,“ zakončuje své povídání o druhé takové výpravě na vlastní pěst Patrik.

Kluci tedy dostopovali až k Bratislavě na dálnici mířící rovnou na Prahu, a tudíž i na Jihlavu, odkud pak ve čtyři hodiny ráno vyrazili vlakem do Jindřichova Hradce, zpět domů. Celou cestu nazývají velkým dobrodružstvím, a do toho vždy stojí investovat. Další jejich plány jsou zase ve vzduchu, a to Skandinávie nebo naopak Španělsko až Maroko. Jak říkají, kdoví, jak to opravdu dopadne, třeba vyjedou i karavanem ve více lidech.