ANTONÍN MÁLEK

Když jsem se po delší době strávené v Kolíně nad Rýnem, kde převážně pobývám, vrátil začátkem listopadu minulého roku domů do Jindřichova Hradce, zůstal jsem jako opařen ve chvíli, kdy jsem stanul na Masarykově náměstí a byl konfrontován s jeho novým urbanistickým řešením.

Moje první myšlenka byla, že město ztratilo náměstí, které bylo nahrazeno dominantní křižovatkou s největší hustotou dopravních značek, jakou jsem kdy na tak malém prostou ve světě viděl, a architektonicky velice náročně vyřešeným parkovištěm. Jakoby tam s nebe spadl a rozplácl se jakýsi cizorodý „ostrůvek“ připomínající pralinku se zvýšeným terénem zdůrazněným zubatým půdorysem parkoviště ze strany ke Kulturnímu domu Střelnice, který je navíc ze všech stran, kromě té přilehlé k Husovým sadům, obehnán řetězem mezi kamennými figurkami, takže připomíná nábřeží jakéhosi přímořského města.

Od nepaměti vede středem města osa procházející od Vajgaru ulicí Rybniční, přes náměstí Míru, Panskou ulicí, dále volně plynoucí Masarykovým náměstím a Klášterskou ulicí, kde pokračuje směrem na Zbuzany. Kopíruje tak starou významnou obchodní stezku vedoucí z Prahy do Vídně, jež vlastně podmínila vznik a existenci tohoto města, byla odjakživa jeho osou, jeho tepnou, jeho páteří.
Každé zadání jakéhokoliv projektu na této ose zákonitě musí jako první podmínku respektovat její průchodnost. Bohužel tato základní premisa nebyla zřejmě při zadání projektu Rekonstrukce Masarykova náměstí vzata v úvahu. Výše zmíněný „ostrůvek“ jaksi ze všech stran vadí. Stojí jako překážka v cestě přímé komunikace. Na této významné městské tepně došlo k situaci přirovnatelné k infarktu. Následkem toho nepociťujeme Klášterskou ulici jako přirozené pokračování zmíněné osy, která je od centra města odkrojena i řešením křižovatky. Stává se periferií.
Pozornějším studiem dokončené realizace dojdeme k závěru, že záměrem projektanta zde nebylo nalezení ideového zpracování urbanistického řešení přechodu od Nového ke Starému městu. Tento základní aspekt vůbec nebyl vzat v úvahu, neboť jediným cílem projektu, který lze přečíst, podíváme-li se na půdorys „ostrůvku“ na straně přilehlé ke „Střelnici“, bylo zformování parkoviště. Jenom pro zajímavost je nutno podotknout, že to není parkoviště pro veřejnost a že zde není - před Kulturním domem! - rezervováno ani jedno parkovací místo pro invalidy!

Město Jindřichův Hradec vyhlásilo soutěž, veřejnou a pro vyzvané autory, na „ztvárnění fontány na Masarykově náměstí v Jindřichově Hradci“. Nejsem sám, kdo je přesvědčen, že toto špatně koncipované řešení tohoto prostoru by nezachránil ani Michelangelův David! Hovězí polévku, do které jste v tvůrčí extázi nalili ocet, nezachráníte tím, ze do ní nasypete kilo cukru! Snad by se tam dal postavit zpátky ten „Pomník Internacionalismu“, jenom s malou změnou. Byl by instalován nohama vzhůru, to by snad přineslo do celé záležitosti alespoň trošku humoru!
Také stojí za uváženou, že asi 50 metrů od zamýšleného osazení nové fontány už jedna v Husových sadech existuje a že toto náměstí vlastně už jednu dominantu má, totiž zastřešenou zastávku autobusu, která ostatně nemá uprostřed náměstí co pohledávat a měla by být situována zpátky před Jednotu, kde původně byla.
Ale vrátíme se k soutěži: Parkoviště a zídka zvýšeného terénu, ještě zdůrazněná řetězem, tvoří linii, která je hranicí mezi prostorem „patřícím“ ke „Střelnici“ a tím, který by mělo ovládat vítězné umělecké dílo.
Dvě univerza, která spolu nemají nijakou souvislost. Zde nemůže dojít k žádné komunikaci. Jakákoliv socha, fontána, kašna, nebo jiné umělecké dílo, ať bude na tomto „ostrůvku“ jakkoliv a kdekoliv umístěno, bude vždy od kulturního domu Střelnice odděleno, izolováno, a tím ztratí svůj smysl a své opodstatnění, a jak bylo výše řečeno, tuto pochybenou koncepci nezachrání.

close zoom_in

Zde byla promarněna příležitost vytvořit důstojné prostředí, adekvátní významu města, které by zdůraznilo Masarykovo náměstí jako kulturní centrum Jindřichova Hradce. Bylo by to zaplaceno jenom ztrátou několika rezervovaných parkovacích míst, která v tomto prostoru, před kulturním domem města, mají asi stejné oprávnění jako by mělo vytvoření parkoviště na třetím nádvoří jindřichohradeckého zámku!
Řešením by měla být prázdná, mírně se ke kulturnímu domu Střelnice svažující plocha, které dominuje plastika, fontána či kašna, podle výsledku soutěže, která jaksi tvoří pendant ke Střelnici, na které se vše odehrává: Zde by tím vznikl prostor pro různé aktivity kulturního domu, které vyzařují do exteriéru – divadlo, koncerty, různá shromáždění, například když se na balkonu Střelnice prezentují hokejisté Vajgaru, že zase postoupili do první ligy a podobně. Do této plochy by také měla vrůstat zahrádka restaurace.
Zásobování do Panské ulice by bylo řešeno jako dříve, tam podél Husových sadů a zpět kolem Střelnice v určeném čase, auta by se neposílala objížďkou přes park. Prakticky celý prostor od vozovky přetínající Masarykovo náměstí by byl již, pochopitelně, zahrnut do pěší zóny. Současným řešením kulturní dům Střelnice ztrácí svou výjimečnost, jeho význam je spíše potlačen, než zdůrazněn, je jaksi degradován na libovolný dům kdekoliv ve městě.
Nemyslím si, že je nějaký velký profesionální nedostatek, pokud úředník administrativy takovéto věci neví, nejsou přímo v popisu jeho práce. Od toho má odborníky, kteří to vědět musí, se kterými se může poradit, aby se vyvaroval chybného rozhodnutí. Například jednou z povinností městského architekta je pohlídat připravované projekty, aby k takovému porušení všech základních pravidel a urbanistických zákonitostí, jak se to stalo na Masarykově náměstí, nedošlo. Někdo z odborníků u městského úřadu musí konkrétně nést zodpovědnost za to, že byla schválena realizace takové nehoráznosti. Jistě, je mnoho lidí, kterým se tato nová tvář Masarykova náměstí líbí. Nelze nikoho kritizovat za jeho vkus, nebo nevkus! To není také mým záměrem. Jsou takoví, kteří milují kýče se západem slunce nad rybníčkem a říjícím jelenem, vyráběné v obrovských sériích na běžícím pásu kdesi v Honkongu, které pak masově zaplavují Evropu i jiné kontinenty.
Proč někomu vyčítat, ze si něco takového pověsí v kuchyni, když se mu to líbí! Ale takový člověk jistě nebude pověřen, aby zasedal v komisi rozhodující o nákupech uměleckých děl pro Národní galerii.
To stejné platí o kýči, který architekt vyprodukoval na Masarykově náměstí v Jindřichově Hradci. Naštěstí je to jenom provizorium, které bude někdy muset ustoupit archeologickému průzkumu, ve kterém, asi z termínových důvodů, nebylo možné pokračovat.
V každém případě odkrytí a historické zhodnocení Pražské brány a městských hradeb, které se nacházejí v prostoru pod současnou verzí rekonstrukce náměstí, nehledě na to, jaká eventuální překvapení „tam dole“ ještě čekají na objevení, mají nedocenitelný význam pro chápáni historie Jindřichova Hradce. Může se stát, že přímo ideově, esteticky, urbanisticky ovlivní koncepci konečného, definitivního řešení rekonstrukce Masarykova náměstí.
Není nutné mít obavy, že by všechny prostředky vynaložené na realizaci současné verze musely být nutně jejím zrušením úplně ztraceny. Není potřeba artefakty obklopující „ostrůvek“ destruovat, nejlépe by totiž byly zhodnoceny umístěním kolem parkoviště supermarketu Lidl, kde by ostatně odpovídaly jak stylově, tak i ideologicky.


(akademický malíř, rodák z Jindřichova Hradce)


Toto vyjádření autor zaslal vedení města J. Hradec a těmto kompetentním osobám: Bohumilu Krejčímu, vedoucímu odboru výstavby a územního plánování, architektu Zbyňkovi Hartmannovi, vedoucímu oddělení územního plánování, projektantovi rekonstrukce Miroslavu Hájkovi a dalším téměř čtyřiceti významným osobnostem, například Vladimíru Špidlovi jako europoslanci z Jindřichova Hradce.