Účelem jeho cesty byla zkouška Jindřichohradeckého orchestru, který se chystá příští týden na hudební festival na Kypru.

Jste narozen na Kypru, jak jste se tedy vlastně dostal do České republiky?
Od roku 1999 do roku 2006 jsem totiž studoval v Praze na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, obor sborové dirigování. Po studiu jsem pak pracoval jako umělecký vedoucí Pražských mužských sborů, zároveň i jako druhý dirigent Pražského smíšeného sboru a v Jindřichohradeckém orchestru jako hostující dirigent.

Studoval jste pedagogickou fakultu, ale tím jste se pak nakonec nezabýval, proč?
V roce 2007 jsem se vrátil na Kypr a věnoval jsem se sborovému dirigování na katedře hudby na univerzitě v Nicosie, a to svým způsobem pedagogika byla.

Vedle toho nelze pak opomenout vaše působení na státní umělecké škole na Kypru jako sbormistr a ředitel vokálního ansámblu. Stejně bych se ráda vrátila k minulosti, mohl byste popsat čtenářům dobu, než jste přišel do Čech.
Navštěvoval jsem svého profesora klavíru, hudební nauky a harmonie, pana Petra Christa Dulidesa, který studoval klavír na pražské konzervatoři, a tím mé studium v Praze značně ovlivnil. Před svým studiem na vysoké škole bylo nutné, abych absolvoval rok v jazykové škole.

Jak se tvářili vaši rodiče na to, že budete studovat v České republice?
Zpočátku byli nešťastní, že ztrácí jednoho ze tří synů, ale vesměs jsem se setkával s pozitivními reakcemi a za to jim chci poděkovat. Podporovali mě celých sedm let, a to jak finančně, tak psychicky.

Změna prostředí, noví lidé a spousta neznámého, neupadal jste z toho do depresí?
Ze začátku jsem se cítil jako každý cizinec, který pojede poprvé do cizí země a neumí místní jazyk. V Česku ale pak netrvalo dlouho a já jsem si místo zamiloval. Lidé mě měli totiž již od začátku rádi, zejména ti místní a i budoucí kamarádi, s nimiž jsem stále v kontaktu. Zhruba po třech měsících jsem se zde cítil jako doma, díky lásce od lidí jsem se zde mohl cítit dobře. Připravili mi příjemné zázemí.

S hudbou jste denně v kontaktu, co pro vás znamená?
Znamená pro mě žít, kdyby nebylo muziky, nevím, co bych ještě jiného na tomto světě dělal. Zaplať pánbůh, že jsem potkal takové lidi, kteří v sobě měli tolik energie a lásky k hudbě. Od nich jsem se hodně naučil, třeba i to, jak přistupovat k novému dílu, jak se chovat ve sboru nebo v orchestru z funkce dirigenta. Chtěl bych jim poslat velké díky za to, co pro mě udělali a za to, co mě naučili. Z těchto lidí bych jmenoval například profesora Jiřího Koláře, profesorku Ivanu Štíbrovou, docenta Stanislava Pecháčka a velké díky si zaslouží i Miroslav Košler, ke kterému jsem chodil poslední tři roky na dirigování.

Spolupracujete s Jindřichohradeckým symfonickým orchestrem, mohl byste říci, jak jste se k sobě vlastně dostali?
Zaprvé bych chtěl říci, že je výborný a zaslouží si také velké poděkování za všechno. Naše první setkání s Jindřichohradeckým orchestrem bylo v roce 2006 na výročí Mozarta, kde jsem byl dirigovat na tomto večerním koncertu předehru k Figarově svatbě a nějaké další skladby od Mozarta.

Zdůrazňujete Figarovu svatbu…
Ano, protože její provedení se nikdy nehrálo tak dobře, dokonce ani v divadlech. Lidé byli nadšení a já byl spokojen, že jsme usadili takové tempo, které nebylo nikdy provedeno. Poté jsme zůstali v kontaktu a teď přišla příležitost provést cyklus kyperských písní pro symfonický orchestr, sóla a loutnu na Kypru. Je to vzácná příležitost, protože náš projekt byl přijat do mezinárodního kulturního festivalu, pořádaného kyperským ministerstvem kultury, v němž hrají velká profesionální i poloprofesionální tělesa. Jakmile jsem oznámil členům Jindřichohradeckému orchestru, že byli přijati, byli nadšeni a měli velkou chuť pracovat a pozorovat kyperskou muziku.

Lucie Schmiedová