Zejména pak PhDr. Jan Muk, archivář F. Teplý a ve své době i jezuitský kněz a spisovatel Bohuslav Balbín, který žil v Jindřichově Hradci a léčivé účinky lázní často využíval. Některé zajímavosti uvádí i profesor August Sedláček ve svém obsáhlém díle Hrady, zámky a tvrze Království českého.
Dle pověsti zde v roce 1599 vytryskly ze země tři silné prameny vody, nad nimiž se zjevil vysoký bělovlasý stařec a malý zlatovlasý chlapec, kteří žehnali pramenům. Kolemjdoucí žena Kateřina Urbanczová, když tyto spatřila, poklekla a začala se modlit.
Stařec jí pokynul, aby se vodou omyla a jí napila. Žena, která trpěla dlouho velkými bolestmi hlavy, tak učinila a potíže zanedlouho zmizely.
Tuto pověst ztvárnil v oválném obraze v deštenském kostelíčku nad vchodem zdejší kněz a malíř Bedřich Kamarýt a později též učitel Josef Svobodný.
Po objevení pramene v listopadu 1599 využívali poutníci od jara 1600 vodu k omytí a pití. Shromáždilo se zde tolik milodarů, že v dalších třech letech zde byl vystavěn větší gotický kostelík a v roce 1602 byl zasvěcen svatému Janu Křtiteli.
Chronogram nad dveřmi kostela Benedicite Fontes Domino – chválí prameny Páně a zároveň obsahuje římskými číslicemi datum jeho založení.
Postavením kostelíka nad pramenem a později i léčivých lázní se město Deštná, jeho prameny sahají do 12. století, brzy proslavilo.
Poutníci i nemocní se jen hrnuli a přinášeli dary. Nejzámožnějším darem byl obraz Madony s děťátkem, který byl později prodán do Národní galerie v Praze, kde je vystaven dodnes pod názvem Deštenská madona.
V době, kdy vlastnil červenolhotecké panství a též Deštnou italský císařský rytmistr Antonio Bruccio, docházelo k velkému rozkvětu lázní. On zde nechal dle svého patrona postavit další kapli svatého Antonína Paduánského, protože kaple svatého Jana při poutích nedostačovala. Po smrti Bruccia však byla kaple zbořena, aby se mohly rozšířit lázně.
Na oslavu svatého Jana Křtitele 24. června se do Deštné každoročně scházelo mnoho poutníků, až několik tisíc. Zpívali nábožné písně s předříkávačem a nahlas se modlili.
Centrální lázeňská budova byla patrová. První patro bylo luxusnější pro bohatší pacienty – byly tam barevné okenní vitráže a malované stěny. Přízemí bylo pak pro chudší klientelu a někteří byli též ubytováni v soukromí u obyvatel.
Voda do lázní byla vedena potrubím z kostelíčka, zahřívána a přenášena do van neb podávána k pití.
Dle tehdejšího lázeňského řádu se střídaly nejméně po čtrnácti dnech pitné a koupací kůry, procházky po lesnatém okolí a odpočinek. Také byla předepsána částečná dieta – lehká strava, což velmi pročišťovalo organismus.
V Deštné se léčila hlavně pakostnice neboli podagra, dnes známá jako dna, revma a trávicí obtíže.
S lázněmi byla samozřejmě spojena i pěkná hospoda, pro kterou nápoje obstarával červenolhotecký pivovar a lihovar.
V roce 1910 došlo nešťastnou náhodou k velkému požáru lázní, které byly z větší části postaveny ze dřeva. Shořely téměř všechny památky, obrazy, milodary, staré knihy, rukopisy a četné záznamy, které zde byly po staletí uchovávány.
Rodina Řezníků, která v tu dobu lázně vlastnila, už původní provoz neobnovila a začala se věnovat výrobě známé citronové limonády Deštenka. Po znárodnění v roce 1948 výroba pokračovala, a to až do roku 1999, kdy byla sodovkárna prodána a výroba skončila.
Již od roku 2003 pořádá Hudební soubor svatého Jana Křtitele v kostelíku benefiční koncerty. Příští sobotu, tedy 18. října, se od 16 hodin uskuteční oslavy 410 let lázní spojené s historickým průvodem, ve kterém ožijí všechny historické postavy.
Eva Kadlecová
